První noc na Novém Zélandu jsme prožily rozdílně. Já bych byla schopná spát ještě tři dny. Zuz se probudila ve 4 ráno a (ne)vesele bojovala s jet legem. V 6 jsem se k ní připojila už i já. Posnídaly jsme zbytek pizzy ze včera a vyrazily na “pláž”. Přesněji teda na pobřeží, protože s pláží to mělo společné jenom moře a možná racky. Jinak bylo celé pobřeží plné moderních výškových budov (a krásných kaváren, kde jsme doplnily kávový absťák od snídaně).
Jelikož se nám nechtělo dlouho zůstávat v backpackeru (místní název pro hostel), vyrazily jsme rovnou na prohlídku prvního auta. Obě jsme ale podvědomě počítaly s tím, že bude i poslední. Auto se nám totiž moc líbilo, Honza se Zuzkou, kteří ho prodávali byli moc sympatičtí a taky jsme neměly moc sil na další hledání. Autem jsme se aspoň projely, lehly si do postele, prozkoumaly kuchyň (ano, to všechno v jednom docela malém autě) a domluvili se s Honzou na ceně.
Aby náš den nebyl pouze obchodní, zašly jsme ještě do přilehlých skleníků a snažily se pochopit, že jsme opravdu na Novém Zélandu. Stále neúspěšně.
Druhý den jsme se jen nasnídaly a vyrazily pro auto. Rozhodly jsme se jít pěšky, přece jenom, teď už budeme mít auto a všude budeme jezdit, tak si to musíme ještě užít po svých. Cesta nás tak vyčerpala, že jsme zapadly do další kavárny. (Mimochodem místní káva je opravdu výborná. Nevím, jak to dělají, ale chci to umět taky.) Nebyla bych to já, kdybych něco nevyvedla. Když jsem se snažila dostat na záchod, nepochopila jsem, že jsou dveře zamčené a utrhla jsem jim kliku. Místní barista to přijal s novozélandským klidem. S úsměvem a se slovy “no worries” mi při odchodu ještě zamával (tak, jako tu na nás mává úplně každý, kdo jde nebo jede kolem).
Přepis auta nám nakonec zabral skoro půl dne. V rámci bezpečnosti nás, auta i všech účastníků provozu, jsme se rozhodly, že pro věci do backpackeru v centru pojedeme autobusem. Naštěstí jsme to na zastávku i z ní měly jen pár kroků. O moc dál bychom totiž ty svoje obry nedonesly. Pak už nás čekal jenom přesun na parkoviště s možností přepsání, přeskládání půl auta a první noc v našem “novém bytě”.
Musím uznat, že jsme si tu noc vysnily o něco lepší. Obě jsme ležely na proležených částech matrace a pořádně jsme se do auta ani nedokázaly poskládat, protože jsme všude měly tašky. Další den jsme proto strávily uklízením a přerovnáváním celého auta. Taky jsme si celý den nadávaly, proč s sebou máme tolik věcí. Ukončily jsme to kompromisem – málo používané věci umístíme na střechu a jedeme se uklidnit na pláž.
Kromě první jízdy vlevo nás čekalo taky první tankování. To se nám u první pumpy nepodařilo, zachránila nás až velmi ochotná paní u vedlejšího stojanu, která nás poslala jinam. Další problém byla už zmíněná jízda vlevo. Kromě toho, že místo řidiče neustále vidím psy, malé děti nebo vůbec nikoho, taky nevím, na jakou stranu se mám koukat, kam se mám zařadit nebo třeba jak projet křižovatku, natož kruhový objezd. Naštěstí řídí Zuz a té stačí, když hlídám, že je levým kolem stále na vozovce a jen občas ji upozorním, že je v protisměru (to se zatím stalo jen jednou na úplně prázdné silnici).
Po pláži na nás padla naše obvyklá rozhodovací paralýza. Musíme najít místo na spaní. I když máme self-contain auto, se kterým stačí zaparkovat a máme všechno potřebné, včetně záchodu, nesmíme spát úplně kdekoli. Musely jsme se rozhodnout, jestli počkáme na hlídače, který nás buď vyhodí nebo nechá tam kde jsme a nebo odjedeme jinam a budeme se tvářit, že jen parkujeme. Nakonec vyhrála druhá varianta. Odjely jsme do městečka, zaparkovaly na veřejném parkovišti a těšily se na další den. To mám začíná náš první Woofing.
