Tento týden je náš poslední týden v kiwi sadu. Respektive jak dlouho tu zůstaneme záleží na tom, jak budeme rychlí. Čím rychleji práci uděláme, tím dřív budeme bez práce (doslova). Během posledního týdne naše řady značně prořídly a aktuálně jsme tu tři pracanti (z původních sedmi). Takže nám jde práce od ruky podstatně pomaleji. To by ale mohlo znamenat, že nám to bude trvat déle, než práci doděláme.
I nadále pokračujeme v male pruninngu a už nám to začíná docela lézt na mozek. Já osobně těm stromům nadávám, proč jsou tak zarostlý. Oni mě pak poplivou smůlou a já se jim omluvím za to, že je stříhám. A takhle pořád dokola, jen občas kromě klučičích stromů nadávám i těm holčičím, protože kluky obrůstají.
To, že odjeli naši souputníci v boji s přerostlým kiwi přineslo i řadu rozlučkových akcí.
První z nich bylo grilování. Respektive pečení námi ulovené ryby na papírovém grilu (já jsem měla sýr, na rybu si po Islandu stále netroufnu). Celé to vypadalo tak, že jsme v pátek po práci vyrazili na pláž. Kluci vybaveni rybářskými pruty a malou papírovou krabičku, my sýrem a kempingovými židličkami. Na pláži kluci nahodili a čekali jsme. Jeden prut nebyl úplně funkční, takže za pár chvil Honza stál po kolena ve vodě a lovil svůj háček (místo toho, aby háček lovil ryby). Druhý prut byl plně funkční. Po dlouhé chvíli čekání na první rybu, Petr zkusil použít svoji oblíbenou taktiku – nahodím a někomu prut předám. Zafungovala okamžitě. Jen Zuzce podal prut, už tahala rybu z vody. Tu pak kluci vykuchali a hodili na gril. Teda… na takovou papírovou krabičku s bambusovýma tyčkama místo roštu. Kupodivu žádná část tohoto grilu neshořela a my si mohli pochutnat na výborné večeři. Celý gril jsme pak spálili a vyrazili na kutě.
Další rozlučková činnost byl minigolf. Já nejsem úplně golfový přeborník, ale velmi se mi dařilo a vyhrála jsem. V počtu odpálených míčků. Takže jsem obsadila krásné poslední místo tabulky. Rodinou čest musela zachraňovat Zuzka, která naštěstí o dva údery vyhrála. Nad Honzou, který se mnou ve volných chvílích stíhal hrát pozemní hokej.
Pak už jsme se loučili jenom hromadou jídla z nejrůznějších podniků. Jen je škoda, že nám nějaké seznamování a otrkávání se trvalo tak dlouho, že jsme se začali lépe poznávat vlastně až při loučení.
Jinak tomu nebylo ani u našeho zélandského šéfa. Například to, že není z Nového Zélandu jsme se dozvěděli teprve před týdnem, když jsme ho i s ženou pozvali na kvíz. Přitom jsme je na ten kvíz pozvali právě za účelem získání jejich novozélandských znalostí. Akorát nám těsně před začátkem kvízu řekli, že oba pocházejí ze Zimbabwe a na Novém Zélandu žijí teprve dvacet let. Znovu jsme se s ním dali do řeči až předposlední den v práci. Začal nám vyprávět o tom, jak přejel celý Nový Zéland na kole za 27 dní (už tehdy mu bylo přes 60 let), jak přeběhl 90 Miles Beach a nebo jaké to bylo na vojně.
Zase nás to aspoň poučilo a do budoucna se musíme soustředit na to, že jestli někoho chceme lépe poznat, musíme začít hned. Na druhou stranu to je kouzlo těchto krátkých setkání. Nikoho nemůžete poznat úplně a je jenom na něm, kam až vás pustí a zavede.
