Už je to čtyři týdny, co pracujeme v kiwi sadu. Poslední dva týdny děláme stále jednu a tu samou práci, která začíná být čím dál tím víc náročná. A já jsem čím dál víc unavená. Buď je to tím, že kiwi roste strašně rychle a každý den jsou stromy víc zarostlé. Nebo je to tím, že udělám při práci denně 100 kliků. S kamarádem jsme si totiž dali výzvu, udělat 5 kliků za každý dodělaný bay.
Teď je asi potřeba zařadit další kousek kiwi názvosloví. Celý sad, neboli orchard, se dělí na jednotlivé bloky. Blok má něco mezi 0,4 a 0,7 hektaru a je rozdělen na “lajny” (lines). Jednotlivé lajny jsou pak ještě rozděleny na obdélníky cca 3×4 metry, kterým se říká “bay”.
Takže teď dělám každé 4 metry 5 kliků. S mojí rychlostí práce a mými výpočty to vychází přibližně na 100 kliků denně. Nikdy si nejsem jistá, jestli jsem dalších 5 kliků už připočetla nebo ne, takže je možné, že jich za den udělám třeba jen 80, ale nebo taky třeba 150. Kdo ví. 100 kliků je ale hezké číslo a cítím se jako frajer, když to řeknu nahlas, takže se pojďme domluvit, že jich je 100. Baví mě i inovace, které do této výzvy vkládají ostatní kolegové. Jednou jsem se například otočila a za mnou Petr dělal kliky a Eliška dřepy. Prý je to trest za každé spadnuté kiwi. Ovoce nám totiž nesmí padat ze stromů, což je občas taky celkem výzva.
Naštěstí mé únavě teď v těchto posledních dvou týdnech hrály do karet místní státní svátky. Díky nim jsme měli dva po sobě jdoucí pracovní týdny o jeden den kratší. Jeden z nich dokonce vyšel na pondělí a my si díky tomu mohly užít krásný prodloužený víkend ve Whangarei.
Whangarei je nejbližší větší město. Zároveň to je i hlavní město celého Northlandu (“severákova”). My jsme tam vyrazily na gastro-kulturní výlet. Měly jsme 53. nejlepší pizzu na světě (nebo tak nějak jsem to slyšela), spoustu kafíčka (i když to ne vždy doputovalo až do žaludku), dortíků a taky jsme vyrazily na výstavu Friedricha Hundertwassera.
A pak jsme ještě stihly oslavit den Aucklandu a Northlandu. Na Novém Zélandu má totiž každý region svůj den. Lidé při něm nejdou do práce a oslavují založení nebo osídlení daného regionu. Těchto svátků je za rok celkem asi 11, ale jejich přesné datum není přesně stanoveno. Některé se slaví v pondělí nejblíže k danému datu, jiné se vztahují k jiným svátkům. A třeba v Christchurch prostě věříte, že vám někdo řekne, kdy se jejich svátek slaví, protože připadá na “druhý pátek po prvním úterý v listopadu”. Třeba pro mě je tohle tak abstraktní zadání, že doufám, že nebudu v listopadu v Christchurch, abych to nemusela řešit.
Druhý svátek už slavil celý Zéland. Tento svátek je jedním z nejdůležitějších svátků na Novém Zélandu. Minimálně pro Maory. Jmenuje se “Waitangi day”, připadá na 6.2., a oslavuje den podepsání Smlouvy z Waitangi. Tato smlouva je považována za zakládající listinu Nového Zélandu a připisuje Maorům práva na jejich půdu a majetek. Roku 1840 ji Maorům předložili Britové (před tím, než je kolonizovali), ale vzhledem k rozdílnosti tehdejší psané angličtiny a maorštiny došlo při jejím výkladu ke značným nesrovnalostem. Ty vyústily v novozélandské války v letech 1845 až 1872.
Vzhledem k tomu, že Kerikeri, kde pracujeme je od Waitangi vzdálené asi 20 kilometrů, vyrazily jsme na oslavy i my. Po hodině a půl strávené v zácpě jsme konečně dorazily na místo konání. Moc jsme mezi Maory nezapadaly, bělochů byla na místě značná menšina. Také jsou naše kultury značně odlišné. Například maorské ženy mají často tetování na rtech a bradě, což může být pro Evropana poměrně děsivé. Když ale začali zpívat své písně a smáli se na nás i očima, došlo nám, že jsme všichni úplně stejní lidi z masa a kostí, a odlišují nás opravdu pouze naše zvyky. Také jsme si uvědomily, že o Maorech ani jejich kultuře nic nevíme. Slyšely jsme jen několik ne úplně povzbudivých historek. Rozhodly jsme se proto, že musíme nějakého Maora poznat a proniknout trošku hlouběji do jeho kultury. Jestli se nám to podaří nevím, ale zatím na to máme ještě docela dost času, tak nám držte palce. Třeba už příští vyprávění může být o něm.
