Tak už došlo i na nás. I my jsme si musely sbalit svých pět švestek a rozloučit se s naším kiwi sadem. Loučení to bylo těžké a to hlavně proto, že jsme neměly jen pět švestek. Sbalit si všechno, co jsme rozkramařily po celém sadu a nacpat to zpátky do auta (tak abychom v něm mohly i nadále bydlet) nám dalo celkem zabrat. Jako ne že bychom v něm do teď nebydlely, ale přece jenom je rozdíl, když si můžeme tu a tam něco někam odložit. O něco lépe se pak do auta vejdeme.
Jak už to tak bývá, abychom mohly uklidit, musely jsme nejdřív udělat ještě větší nepořádek. Rozhodly jsme se totiž, že to vezmeme pěkně od píky a auto i vysajeme, vytřeme, vybalíme, usušíme… A pak zase všechno zabalíme. Zabralo nám to asi čtyři hodiny a vysálo všechnu energii. Tu jsme si pak musely jít doplnit na pořádné jídlo.
Jedno z posledních loučení, které nám zbývalo, bylo s naším spolubydlícím Peterem. A tak jsme spojili potřebné s nepříjemným a vyrazili na jídlo společně. Peter spolu s námi celých šest týdnu obýval odlehlá zákoutí našeho sadu. Chudáka jsme ho s každou naší noční návštěvou záchodu pravidelně budily (parkoval a spal přímo u vchodových dveří). Každý večer nám hrával na kytaru nebo nás bavil svými vtipy a hloubavými otázkami. A taky s námi vytrval v boji s kiwi. Je vlastně celkem zajímavé, jak nás taková blbost, jako je kiwi, dokáže sblížit. O to těžší bylo loučení. Ale to k našemu místnímu stylu života asi patří a jak říká Zuzka, když tě to mrzí, aspoň víš, že to bylo opravdové.
Úplně poslední loučení bylo s celým Kerikeri. S tímto loučením jsme musely začít už o den dřív, abychom to všechno stihly.
Mým velikým snem bylo běžet k Rainbow Falls. To je totiž taková místní tradice. V sobotu ráno v 8 hodin se všichni běžci sejdou na parkovišti, nasadí si tenisky a vyrazí k “duhovým vodopádům” a zpět. Celkem to je asi 8 kilometrů. V cíli se všichni vítají bouřlivým potleskem a pak jdou společně na kafe do naší oblíbené kavárny. O této tradici jsem se dozvěděla hned v prvních dnech našeho pobytu v Kerikeri, a tak celá moje fyzická příprava směřovala k tomuto bodu. Dřív by mě nějakých 8 kilometrů nevyvedlo z míry, ale teď, 3 měsíce od operace kolene a po půl roce bez běhu to vyžadovalo podstatně více úsilí. Skoro každý den jsem po 9 hodinách práce ještě oblékla kraťasy a tričko a šla cvičit nebo běhat. O víkendech jsem byla pravidelným návštěvníkem místního bazénu (a to i přes to, že mi místní děti lezly do dráhy a doslova mi skákaly na hlavu). Mé úsilí přineslo ovoce a nakonec jsem se opravdu postavila na start svého vysněného běhu (jen jsem se tolik styděla, že jsem vystartovala o 10 minut dřív než všichni ostatní). V cíli mi sice nikdo netleskal, ale do kavárny jsme se Zuz vyrazily.
Pak už jsme si jen naposledy zašly do místní knihovny, já vrátila všechny knihy, co jsem si za těch 6 týdnů nasyslila, užily jsme si poslední chvíle na wifi a byl čas vyrazit. Měly jsme jediné dva cíle. Waipu Caves se svítícími červy a kavárnu v Aucklandu.
K Waipu Caves jsme dorazily ještě v neděli večer, ale byla už taková tma, že bychom nenašly ani vchod do jeskyně. Což by v konečném výsledku vlastně ani tolik nevadilo, protože v jeskyních samotných je tma ještě větší. I tak jsme to nechaly až na ráno dalšího dne. A dobře jsme udělaly. V 7 hodin ráno jsme byly úplně jediné, kdo do jeskyní zavítal a více než hodinu jsme měly jeskyně jenom pro sebe. Proč je to takový zážitek? Tahle jeskyně je plná svítících červíků, kteří svítí tím víc, čím míň na ně svítíte čelovkou. Takže čím déle jsme vydržely bez světla, tím víc jsme jich viděly. Což byl úplně neuvěřitelný zážitek. O kousek uvěřitelnější se tento zážitek stával díky možnosti volného pohybu po celé jeskyni. Když totiž vlezete do jeskyně (na správného Čecha jenom v sandálech), často úplně nevíte kam jdete. S tím, že jsme občas vylezly po skále moc vysoko, nebo odbočily víckrát, než jsem si dokázala zapamatovat, nebyl zážitek samostatného prozkoumávání jeskyně zase tolik příjemný. Na druhou stranu jsme nezacházely do takových extrémů, aby se nám mohlo něco stát a jeskyně se nakonec stočila do kruhu, takže jsme se ani nemohly ztratit. A tak jsme vycházely ven s krásným zážitkem a obohacující zkušeností.
Pak už nás čekala jenom snídaně a celodenní cesta do Aucklandu. Tu jsme ukončily na parkovišti, na kterém jsme strávily naši úplně první noc v tomto autě. Teď už jsme ale ostřílení vanlifeři, takže jsme zvládly i sprchu za západu slunce. Na kavárnu jsme si musely počkat do dalšího dne. Ten totiž kromě kavárny sliboval ještě jedno veliké dobrodružství.
