Po čtyřech a půl týdnech práce na vinici jsem si dopřála týden volna. Původní plán byl na konci týdne běžet maraton v Queenstownu. Připravovala jsem se na něj celou zimu a věřila, že mě ani nemoc nezastaví. Pak ale přišla nemoc číslo dvě, zánět okostice a nemoc číslo tři a já se musela postupně začít smiřovat s tím, že letos maraton neuběhnu. Pasovala jsem se aspoň do role věrného fanouška a supportu. Na maraton jsme se totiž přihlásili dva.
Původně to byl jen nevinný nápad. S Radkem jsme se znali sotva týden, ale tak proč si spolu nezaběhnout nějaký závod dokud jsme na Zélandu. A když už závod, tak aspoň půlmaraton, ať to stojí za to. Jenže se nám to oběma přes noc rozleželo v hlavě a hned druhý den jsme si mezi stromky kaki podávali ruku na to, že poběžíme rovnou maraton. Oba poprvé.
Nezbývalo nám než začít pořádně trénovat. Třikrát až čtyřikrát týdně jsme po práci nasadili tenisky a šli běhat úseky, long runy nebo tempo běhy, k tomu bazén a posilovna. Po osmi hodinách sbírání citronů docela náročný program, ale zase se nám díky tomu dařilo přežít zimu aspoň s mírným nadhledem. Měli jsme jasný cíl.
Po tom, co jsem v srpnu opustila naše tréninkové středisko – Gisborne, Radek (narozdíl ode mě) dál tvrdě trénoval. Takže když jsme se týden do závodu zase potkali, bylo víc než jasné, že je skvěle připraven. Už zbývalo jen naladit formu a trošku si před závodem oddychnout.
A kde jinde si může člověk pořádně oddychnout než pod Mount Cookem, nejvyšší horou Nového Zélandu. Museli jsme sice den a půl čekat na hezké počasí, takže jsme stihli ještě procházku u jezera Tekapo a minigolf, ale vyplatilo se to. Prošli jsme si trek Hooker Valley, údolí vedoucí přímo pod Mount Cook, vyzkoušeli, že je voda v ledovcovém jezeře vážně studená a aby toho nebylo málo, šli se kouknout ještě na jeden ledovec Tasman Glacier. Na konci tohoto odpočinkového dne jsme měli v nohách 36 tisíc kroků, což je asi 28 kilometrů, a usoudili, že je vážně čas začít odpočívat.
Přesunuli jsme se proto do Queenstownu, místa konání maratonu. V Queenstownu jsme opravdu začali odpočívat. Já po čtyřech týdnech práce, Radek před maratonem. Dali jsme si piknik u jezera, procházku a pak i běh po kousku trati, grilovali jsme a dokonce se zašli i smočit do jezera. Pak už jen vyzvednout startovní číslo a konečně nastal čas na samotný maraton.
Startovalo se v sobotu v 8:20 ráno. Jak je v této oblasti poslední dobou zvykem, přes týden bylo krásně, takže o víkendu mrzlo. Když jsme se ráno probudili, všechny kopce kolem byly zasněžené. V nížině byly asi 2 °C. Na startu jsem se musela začít rozcvičovat i já, protože bych jinak zmrzla. Ale ani rozcvička ani dvě bundy nepomohly a já rozmrzla asi 10 minut před tím, než Radek doběhnul. Po startu jsem měla jediný úkol, převézt auto do cíle a být připravená na rychlou akci. Radkovi totiž jen pár hodin po doběhnutí závodu letělo letadlo do Aucklandu.
Vlivem uzavírek podél trati se mi nepodařilo fandit přímo na trase. Atmosféru závodu jsem tak nasávala jen v cíli. Byla ale tak silná, že mě moje neúčast mrzela každou minutu víc a víc. Naštěstí to aspoň trochu zachránilo kafe a sušenka. Radek doběhl za 3 hodiny a 30 minut, přesně v čase, který si předem stanovil. V cíli se ještě dal do řeči s pánem, který má za sebou přes 150 maratonů a ten přiznal, že tento maraton je jeden z nejkrásnějších, které běžel. Pak už jsme jen skočili do auta a jeli na letiště. Myslím, že není moc náročnějších věcí, než si hned po maratonu sednout do letadla a doufat, že nedostanete křeč do nohy při vzletu nebo při přistání.
Abych se necítila zas až tak špatně, že nic nedělám, šla jsem ještě ten večer plavat a hned druhý den ráno na kopec. Nebyla bych to já, abych z nevinného kopce neudělala nějakou šílenost. Zaparkovala jsem na špatném parkovišti a na 15 kilometrů s převýšením přes 1400 metrů jsem měla jen 4 hodiny. Musela jsem si docela máknout. Až doma jsem zjistila, že jsem na vrchol došla jako nejrychlejší žena v měřené historii aplikace Strava.
Výlet to byl náročný, ale výhled na vrcholu opravdu stál za to. Je odsud totiž možné vidět celou maratonskou trasu, od startu až do cíle. A musím přiznat, že mi docela padla brada před každým, kdo celý tento maraton absolvoval. Rozhodně to nebyla procházka růžovým sadem a když jsem to celé viděla, pochopila jsem jak dlouhých je 42 kilometrů. Zpátky dole jsem si dala poslední koupačku v jezeře a už mi nezbývalo nic jiného než nakoupit na další týden, přesunout se do Cromwellu a vrátit se do pracovního módu.
