Od mala mám takovou zvláštní vlastnost. Čím jsou okolní podmínky náročnější, tím větší z toho mám radost a baví mě to. Bylo mi asi šest, když jsme s rodiči a partou kamarádů zatměli na běžkách. Byla tma, mlha, mrzlo až praštilo a my byli někde uprostřed lesa. Aby toho nebylo málo, utrhlo se mi na jedné lyži vázání. Táta mi ho svázal pružným obinadlem, které našel v batohu a pokračovali jsme dál. Zajímavé na tom ale bylo, že já jsem konečně po celém dni nadávání a házení běžek do lesa ožila a začala si to užívat. Ostatní děti byly ještě nešťastnější než během dne, věřím, že i nějaká slza mohla ukápnout, ale malá Zuzanka si vykračovala bílou pohromou s úsměvem na tváři a rozbitou botou na noze.
Toto vlastnost jsem s věkem neztratila, a tak se mi často stane, že ve chvíli, kdy by si jiný řekl, že mu to za to nestojí, já si to teprve začínám užívat.
A přesně takový byl i můj první týden na vinici. Poprvé za celou dobu pobytu na Zélandu mám práci, kde nemám žádné zázemí. Bydlím na parkovišti k tomu určeném, sprchuju se v posilovně a žiju 100% času v autě. A jsem z toho nadšená. Baví mě si s sebou vozit veškerý svůj život, protože cokoli potřebuju mám pořád s sebou. Baví mě vymýšlet co budu vařit abych zašpinila co neméně nádobí. Ale asi nejvíc mě na tom baví spát na místech s krásným výhledem. A to se mi tu daří každou noc, protože tu je prostě krásně. Ale podmínky byly nesnadné.
Hned první den v práci byla taková zima, že i místní, kteří pracovali venku přes celou zimu říkali, že jim je vážně zima a já jsem celý den přemýšlela jenom nad tím, jak a kde se večer zahřeju. Druhý den byl ale ještě horší, přes noc totiž mrzlo. Ráno jsem musela škrabat sklo a první dvě hodiny v práci ze mě byla jen chodící kostka ledu. Korunu tomu nasadila noc ze soboty na neděli, kdy mi přes noc auto zasypal sníh. Nakonec jsem během prvního týdne v práci musela 3x škrabat sklo. To je o dvě rána víc než za celou zimu v Gisborne. Nejlepší na tom ale bylo, že mi to absolutně nevadilo. Dokonce jsem se tomu dokázala i smát.
Každý den v práci mi připravil novou výzvu, kterou jsem musela zvládnout. První den mě moje supervizorky Katherine a Katie vzaly na projížďku po všech našich vinicích, mým úkolem bylo se v nich pokusit nějak zorientovat a ideálně si zapamatovat kde která leží a jak se jmenuje. Další dny jsem měřila jak daleko od sebe budeme sázet nové stromky, připravovala háčky kterými povedou dráty pro nové víno, obracela drny trávy kolem stromků, ale většinu času jsem si užívala krásné výhledy a skvělou atmosféru. Vinice, na které pracuju je uprostřed hor a výhledy odkudkoli jsou vážně dechneroucí. A atmosféra? Asi nikdy jsem nepracovala s víc spokojenými lidmi, na kterých je vidět, jak je jejich práce naplňuje. A přesně takovým pocitem mě zaplavují každý den od rána do večera a já si díky nim užívám úplně jakoukoli činnost, kterou mě pověří. Včetně shoot thinningu, což je vlastně jen redukování počtu pupenů na jednotlivých větvičkách a je to ve výsledku strašná nuda.
Většinu volného času po práci jsem seděla zavřená v autě, zabalená do spacáku s horkým kakaem v ruce. Ale nakonec mě začalo bavit i dobrodružství bydlení jenom v autě. Třeba hon na pitnou vodu byl první dny docela napínavý. Většina pítek ve městě nefunguje a jediné pítko, ze kterého tekla voda, stříkalo všemi směry, takže jsem si sice napustily vodu a vyřešila problém s nedostatkem vody, ale musela začít řešit, kde se celá usuším. Taky vaření začalo být o něco náročnější. Respektive náročné bylo udělat ho co nejjednodušší. Takže se teď moje dieta skládá převážně z kuskusu a fazolí.
Protože v týdnu pršelo, šly jsme do práce ještě i na kousek soboty, ale i tak jsem měla dost času o víkendu vyrazit na kopec. A tak jsem hned po práci vyrazila do Queenstownu pro nové boty a ještě ten večer jsem je při západu slunce stihla vyzkoušet.
Druhý den ráno jsem měla v plánu je vyzkoušet naopak při východu slunce a to z hned vedlejšího kopce. Počasí si o tom ale myslelo své. Nejprve jsem se probudila v jednu ráno, protože jsem slyšela, že začalo sněžit. V šest ráno, když jsem vyrážela, jsem zjistila, že sněžilo fakt hodně a mám celé auto pod sněhem. Taky byla všude mlha, která by se dala krájet a kudy vede cesta mi nebylo úplně zřejmé. I tak jsem na kopec vyrazila. A nakonec se to vyplatilo. Mlha se rozplynula, měla jsem krásné výhledy a mohla si vychutnat zaslouženou snídani na kopci.
Odpoledne jsem ještě vyrazila do Arrowtownu. Původně jsem si myslela, že se jdu jenom projít centrem, ale po chvíli jsem si uvědomila, že už zase lezu na nějaký kopec a že v tuhle chvíli už bude kratší udělat z toho celý 7kilometrový okruh než se vracet. A tak jsem se večer vrátila do svého oblíbeného “domů” (kempu s výhledem na hory) naprosto vyčerpaná, s obrovským puchýřem na patě a šťastným úsměvem na tváři. Uvařila si kuskus, zabalila se do spacáku a doufala, že do rána nezmrznu. To by totiž znamenalo, že nemůžu jít ráno do práce a to by mi bylo sakra líto.
