Konečně je to tady. Nastal den, kdy budeme plavat s velrybama. Ještě večer před plavbou jsme měli informační schůzku. Dozvěděli jsme se, jak se máme chovat v blízkosti velryby (v blízkosti znamená minimálně 5 metrů od ní), jak se dostat z lodi do vody (jak se dostat zpět z vody do lodi už ne), dostali jsme ploutve, brýle a šnorchly a taky jsme podepsali vlastní smrt. Respektive souhlas s tím, že veškeré nebezpečí (včetně smrti) bereme na svoji zodpovědnost.
V ceně plavby byla zahrnuta i snídaně – banana bread s čerstvým kokosem, svačina na lodi – banana bread s ovocem a oběd – ryba s rýží nebo hranolkama (vegetariánská verze ryby byla omeleta se zeleninou). Po snídani jsme zase nasedli na korbu pickupu (tentokrát nás tam sedělo 9 + řidič a spolujezdec a já lehce pochybovala o nosnosti vozidla) a vyrazili do přístavu. V přístavu jsme se už jenom nalodili na loďku a vypluli na moře.
Na lodi nás bylo 8 potápěčů, 1 zkušený průvodce Cam a 2 řidiči. Respektive navigátor, který seděl na přídi a ukazoval na velryby v dáli a řidič, který následoval jeho pokyny. Do vody jsme mohli jen 4 potápěči + Cam. Než jsme našli první velryby, které nás nechaly se s nimi potápět, trvalo to asi dvě hodiny. Během nich byl 1. tým celou dobu připraven skočit do vody, to znamená nasazené ploutve a brýle na hlavě (šnorchl mít v puse nemuseli). Ne každá velryba totiž má náladu na nějaké plaváčky kolem. Naštěstí je docela jednoduché to poznat. Když nám ukáže ocas, znamená to, že odplouvá a nechce s námi mít nic společného. Naopak když nám z vody mává ploutví, zve nás k sobě. V tu chvíli to musí být rychlá akce – tiše žbluňknout do vody a plavat. A když si to velryba rozmyslí, stačí jí dvakrát švihnout ocasem a je o kilometr jinde. Což se několikrát stalo a prodlužovalo to naše čekání. Naopak 1. tým vždycky skočil do vody, zjistil, že tam nic není a musel zpět na loď. Po další asi hodině se na nás ale usmálo štěstí a velryby se začaly předvádět. Plavaly kolem nás, přetáčely se, občas se šly nadechnout a zase se vrátily, v jednu chvíli si dokonce začaly povídat. Nakonec jsme s nimi plavali snad 40 minut.
Ale zase nic není tak idylické, jak se to na první pohled může zdát. To čekání nám přišlo nekonečné. Foukal vítr, sluníčko bylo za mrakem a jenom v plavkách nám byla pěkná zima. Po žblunknutí do vody jsme měli slanou vodu úplně všude, včetně uvnitř šnorchlu, a ve snaze doplavat velrybu ji většina z nás polkla. Ti méně šťastní se z toho následně pozvraceli. Vidět velrybu je sice velký zážitek, ale když vaší hlavní starostí je, jak se nadechnout, kde máte ploutve a že vám teče do brýlí, může se stát, že to není nic, co byste si potřebovali zopakovat. Možná i proto nás bylo na lodi tolik. Proto, aby ti, kteří si to užili na 1000%, nabili svou pozitivní energií ty, pro které to byl boj.
I když se to zprvu nezdálo, byl náš ponor velice úspěšný a už v jednu jsme byli zpět na ubytku. A tak jsme po obědě vyrazili ještě na výlet. V docházkové vzdálenosti byla jen jedna vyhlídka, takže plán byl jasný. Jít rovně, pak odbočit doleva a za 6,5 kilometrů dorazíme na vyhlídku.
První část cesty vedla po hlavní silnici, tam se toho nedalo moc pokazit. Když jsme odbočili doleva, teď už na vedlejší cestu, po pár kilometrech se cesta začala zužovat, potom mizet a nakonec se ztratila úplně. Čím víc zarostlá cesta byla, tím míň lidí bylo ochotných pokračovat dál, až jsme nakonec zbyly jenom dvě. Naše vytrvalost přinesla své ovoce a asi padesát metrů potom, co to všichni ostatní vzdali, se před námi cesta znovu objevila a my mohly vesele pokračovat dál. Došly jsme až na vyhlídku a padla nám brada. Rozprostřel se před námi tak krásný výhled, že mi to vehnalo slzy do očí. Skála, les, palmy, pláž, moře a nad tím vším letěl modrý papoušek.
K návratu zpět jsme zvolily jinou cestu. Byť byla delší, slibovala lepší průchodnost a navíc jsme na ní objevily další turistický bod. Jmenoval se “Big ´Ovava”. Nevěděly jsme, co od toho čekat, ale i tahle zastávka nám vzala dech. Před námi stál ohromný, 600 let starý strom, rostoucí do všech směrů. Dalo se jím prolézt, koukat se na něj ze všech směrů a hlavně ten strom byl prostě všude.
Když jsme dorazily zpět na hlavní silnici, jen jsme zvedly palec a první auto (jehož řidič pochopil, že stopujeme) nás nabralo a hodilo do obchodu, kam jsme mířily. Zbylé dva kilometry jsme s radostí došly a s úsměvem na tváři doma vyprávěly své zážitky ostatním.
Tento, už tak parádní den, ještě zakončila skupinka žen, která s námi sdílela společné prostory. Sedly si do půlkruhu a začaly zpívat krásné maorské písně o přírodě, úctě k ní a životě nás všech. Jedna z nich to ještě ukončila proslovem, který vyjadřoval vděk za to, co jsme zde prožili a vůbec za možnost tu být. Myslím, že krásnější zakončení celého pobytu jsme si ani ve snu nedokázali představit.
Zbytek pobytu na Tonze a letu zpět na Zéland se nesl v duchu dlouhého čekání. Nejprve než nám přijel trajekt, pak než ho vyložili a znovu naložili, potom na večeři v restauraci na hlavním ostrově… Lidé na Tonze nesdílejí naše západní hodnoty, nepotřebují mít všechno hned, a tak se jejich život odehrává v mnohem nižším tempu. Jejich “Tonga time” je pro mnoho Evropanů naprosto nepochopitelná koncept, ale musím říct, že mně to bylo velmi sympatické. Až jsem si říkala, že bych taky chtěla žít ve společnosti, která nemá potřebu se pořád za něčím honit a pořád někam spěchat.
