Mamka během své dovolené na Zélandu měla hned několik příležitostí zažít místní “magii”. Stačí si něco přát a ono se to stane. Což o to, to není nic magického, takhle svět prostě funguje (aspoň ten můj), ale tady se přání plní neuvěřitelnou rychlostí. Obvykle než přání dořekneš, už je skoro splněné. Například při plavbě trajektem z Jižního Ostrova na Severní, jsem mamce řekla “Jo, a občas je možné vidět cestou delfíny.” V tu chvíli, jak došla na venkovní palubu, z ničeho nic z vody vyskočilo asi 5 delfínů, kteří nás vesele doprovázeli. Než jsem tam pak doběhla já, delfíni byli pryč.
Nejčastěji se to ale děje se záchodem. Než stihneme doříct, že by jedna z nás chtěla na záchod, jeden se před námi objeví.
Z Pictonu jsme původně měly vyjíždět brzy ráno a do Wellingtonu jsme měly přijet kolem 12. Ale náš trajekt měl tříhodinové zpoždění ještě před tím než nás vyzvednul, a pak ještě jel o skoro dvě hodiny déle než jezdí normálně. Takže když jsme dojely do Wellingtonu, jediné co jsme stihly bylo se projít po městě a v posledních pěti minutách před zavíračkou se vysprchovat. Naštěstí jediný náš plán byla zoologická zahrada a národní museum Te Papa. Obojí jsme stihly druhý den v rekordním čase a to i s časovým hendikepem, který jsme si způsobily ranní kávou a návštěvou prádelny. Ještě ten večer jsme dokázaly Wellington opustit a oběma se nám výrazně ulevilo, protože nejsme úplně městské typy.
Další den jsem měla v plánu jenom jeden delší přesun směrem k hoře Taranaki. Nakonec stejně celý den pršelo a my jsme byly vlastně rády, že můžeme sedět v autě. Jediné rozptýlení celého dne byl večerní hon na ptáky kiwi. Spaly jsme v přírodní rezervaci, ve které sídlí asi 350 těchto vtipných ptáků. Celá rezervace je obehnaná plotem a místní dobrovolníci pracují na hubení škůdců, kteří malé ptáčky kiwi loví. My jsme se proto s kamarády (se kterými jsme se v kempu náhodně potkali) večer vybavili červenými čelovkami a vyrazili na hon. S jistotou můžu říct, že kolem nás jeden proběhl a z druhého jsme zahlédli zobák.
Pršelo i následující den, ale ani to mě neodradilo od další procházky do kopce, tentokrát k Pouakai Tarns, jezírku ve kterém je za hezkého počasí vidět odraz hory Taranaki. Vzhledem k počasí jsem byla ráda, že jsem viděla aspoň jezírko, o nějakém výhledu se nedalo moc mluvit, ale kopec to byl fajn. Tentokrát jsem na něj vyhnala i chudáka mamku a musím uznat, že jestli jsem ji měla hnát na nějaký kopec, tak tenhle to nebyl. Cesta nebyla úplně záživná, vedla jen lesem, šlo se celou dobu po schodech, což mamčina kolena nepřijala s největším nadšením a navíc měl kopec přes 700 metrů převýšení a to v kombinaci dosavadní únavou bylo zkrátka už moc.
S vypětím všech sil jsme po návratu přejely na parkoviště pod Taranaki, kde jsme i přespaly. Druhý den jsem na kopec už šla sama. A nešla jsem nikam jinam než na samotný vrchol hory Taranaki. Shodou okolností byl zrovna Štědrý den a jediné moje vánoční přání bylo vidět Taranaki, což ale není úplně snadno splnitelné přání vzhledem k tomu, že hora je viditelná asi 60 dní v roce. Od rána to nevypadalo moc nadějně, probudila jsem se do mlhy a všude kolem bylo zataženo. I tak jsem na vrchol vyrazila, jen jsem byla připravená se za nepříznivých podmínek vrátit zpět i bez dosažení vrcholu. Věděla jsem, že tento kopec bude náročný, přece jenom jsem měla nastoupat 1500 výškových metrů na 6 kilometrech. Když mi ale po 3 kilometrech zbývalo nastoupat pořád ještě 1000 metrů, začala jsem být mírně nervózní. Všechna nervozita mě přešla, když se z ničeho nic během pár vteřin všude přítomný mrak roztrhal a já se najednou objevila nad mlhou s krásným výhledem až na vrchol. Následně se nervozita hned zase vrátila, protože jsem viděla, co všechno mě ještě čeká. Na posledním kilometru jsem nastoupala 500 metrů. Sama jsem nechápala, jak je to fyzikálně možné a už zase se sama sebe ptala proč si tohle dělám. Výhled z vrcholu mi tu dřinu ale vynahradil.
Po dvaceti minutách civění dolů z kopce jsem se přece jenom musela začít vracet zpátky. A jestli mi výstup přišel náročný, nebylo to nic oproti sestupu. Už jsem zmínila, že Mount Taranaki je sopka? Nahoře to je znát, jde se totiž po sopečném štěrku, který dělá všechno, jen nedrží. Naopak, šíleně se sype, a tak se s každým krokem sesunete o pořádný kus dál. Což ve výsledku nebylo zase až tak špatné, aspoň jsem byla dole výrazně rychleji a mohly jsme jít ještě na kafe ve městě. Já za odměnu a mamka na spravenou. Ve chvíli kdy jsem odešla na kopec, mamka dostala astmatický záchvat a musela se z něj nějakou chvíli zotavovat.
Dole ve městě New Plymouth jsme si daly rychlé kafe, sprchu, jely do prádelny a najednou tam byla. Hora Taranaki vylezla z mraku, objevila se přímo nad prádelnou a mně padla brada. V něco takového jsem nedoufala ani ve snu. Evidentně Zéland neplní přání jenom mamce.
Poslední rande s Taranaki jsme měly kousek od kempu na danou noc. Štědrý večer jsme trávily na pláži známé skalními útvary a také tím, že je dostupná pouze za odlivu. A protože se Zéland nejspíš chtěl předvádět, odliv na Štědrý den připadal přímo na západ slunce. Navíc na pláži vůbec nikdo nebyl. A hora Taranaki se rozhodla, že ještě nebude spát a znovu se ukázala v celé své kráse. Nejradši bych tam seděla a koukala na tu podívanou celé hodiny, ale množství světla ani přicházející příliv mi to nedovolili. Na druhou stranu žádná takhle krásná chvíle nemůže trvat věčně, protože by přestala být výjimečnou.
