Štědrý den na Taranaki si lehce vybral svou daň a já jsem následující dny byla jak praštěná lopatou. Ale protože se na Zélandu Vánoce slaví až 25., o nic jsme nepřicházely, stejně bylo všude zavřeno. Nakonec jsme se proto jen přesunuly blíž k jezeru Taupo, konkrétně do kempu Dunhams Reserve vedle města Whakamaru. Následovaly jsme novozélandskou vánoční tradici a k večeři jsme měly pravé zélandské BBQ.
Druhý den začalo naše putování po termálních pramenech. První zastávka proběhla v oblasti Orakei Korako. Přejely jsme lodí na druhý břeh řeky Waikato a mohly obdivovat um přírody, která zde vytvořila neuvěřitelný termální park plný bublajících jezírek, smradlavé páry a nevypočitatelných gejzírů. Naše putování pokračovalo malou odbočkou na Huka Falls a pak do další termální oblasti, tentokrát už blíž k městu Rotorua. Tato oblast se jmenuje Waiotapu Thermal Wonderland a je zde možné najít Frying Pan Lake, jedno z největších termálních jezer na celém světě.
Další zastávka byla u volně přístupné části řeky Waiotapu, kde se do sebe vlévají horký termální pramen se studenou řekou. Právě díky setkání horké a studené vody se toto místo jmenuje Hot ’n’ Cold. Když jsme na místo přijely, bylo tam tolik lidí, že jsme skoro ani neměly kde zaparkovat. Taky jsme si přečetly, že při ponoření hlavy zde hrozí riziko nákazy meningitidou. Smočily jsme si proto jen nohy a vyrazily do termálních lázní přímo ve městě Rotorua.
Šly jsme na večerní koupání do termálních bazénků o teplotě mezi 38 a 41°C pod širým nebem. Ani tentokrát mě město Rotorua nezklamalo a opět (už potřetí) při mé návštěvě pršelo. To vedlo k tomu, že jsem odmítala navštěvovat bazén chladnější než 40°C, jinde mi totiž byla šílená zima. Po celém dni chození po termálech to byla příjemná odměna a taky skvělé zakončení dne.
Naše termální putování nás obě tak vyčerpalo, že jsme si neplánovaně daly den absolutního volna, kdy jsme ujely jen 70 kilometrů, cestou mnohokrát zastavily v nejrůznějších kavárnách a v kempu byly už asi ve 4. Zbytek dne jsme jen proležely a prospaly a největší rozptýlení z celého dne bylo, když mě začaly honit čtyři slepice. Díky tomuto vydatnému odpočinku jsme nabraly dostatek sil na další náročný den. Ten totiž začínal neobvykle brzy, a to už v 7 hodin ráno na veslařské loděnici v Cambridge. Mamčiným velikým snem bylo jít veslovat na jezero Karapiro. Zvedla jsem proto telefon, zavolala “starým známým”, u kterých jsem si před třičtvrtě rokem plnila stejný sen já sama, a další den jsme už seděly spolu na dvojskifu.
Tím den ale teprve začínal. Po veslařském tréninku jsme se přesunuly do surfařského městečka Raglan na západním pobřeží. První povinná zastávka byla v kavárně na snídani. Kromě toho mě tam mamka naučila plést. Nebo se o to aspoň pokusila a já nějak umotala asi dva řádky (i když pochybuju, že se tomu říká řádky). Další povinná zastávka byla na pláži, kde jsem si po třičtvrtě roce půjčila surf a šla se napít mořské vody (o moc víc jsem tam toho nepředvedla). A poslední povinná zastávka byla v Raglan Roast, pražírně kávy, do které jsme chodili o volných dnech celou zimu v Gisborne.
Pak už nás čekal jenom přesun do Aucklandu, kde jsme se pořádně umyly, zašly si na sopku Mt. Eden, do posledního muzea a nastal čas se rozloučit. Mamka Zélandu slíbila, že se na něj někdy vrátí a projede místa, která jsme spolu nestihly. Pak už jsme jen utřely slzu a každá vyrazila jiným směrem. Mamka přes Šanghaj, Zurich a Prahu domů, já přes oba ostrovy do Alexandry za prací.
Paradoxní na tom je, že mamka byla přes půl světa v cílové destinaci rychleji než já, která se celou dobu pohybovala jen v jednom státě. Na druhou stranu mamka si jen sedla do letadla a dvakrát přestoupila. Já jsem odřídila 1500 kilometrů, oslavila Nový rok na freečku u fotbalového hřiště kousek od Wellingtonu, zažila divokou cestu trajektem, při které jsem se znovu přivítala se svou snídaní, dostala novou knihu, potkala se s kamarády, navštívila svá oblíbená místa a hlavně se začala těšit, až se zase na chvíli zastavím, přestanu cestovat a získám zpět nějaký pracovní režim. A tak jsem po třech dnech zavřená v autě a po měsíci cestování po obou ostrovech ocitla zpět v Central Otago. Tentokrát v Alexandře, jen pár kilometrů od mého zélandského doma Cromwellu, připravená posbírat úplně všechny třešně v okolí.
