Nevím proč, ale od té doby, co jsme na Novém Zélandu se mi zdají velmi živé sny. Jsou tak živé, že některé si pamatuji ještě několik dní potom, co se mi zdály. Spousta z nich je o tom, že nám někdo krade celé auto nebo že se nás pokouší vykrást, zatímco v autě spíme. To se obvykle probudím zpocená až na zadku a ujišťuji se, že auto i my jsme v pořádku.
Poslední sen, co se mi zdál ale zanechal ještě dlouhosáhlejší následky. Zdálo se mi, že mi Zuzka půjčila z útulku na jeden den kočku. Byla bílo-černá a měly jsme velmi podobnou povahu (byla totiž stejně náladová, ale stačilo ji nakrmit nebo vymyslet nějakou hovadinu a byla zase v pohodě). Celý den jsem se s ní mazlila, vozila jsem ji po světě v autě a chodily jsme na procházky. Naštěstí jsem se probudila dřív než jsem ji musela vrátit. Během následujícího pracovního dne mě ale velmi překvapilo, že se mi po ní celý den stýská. Až tak, že jsem Zuz zkoušela přemluvit, abychom do toho útulku zajely. Hned vedle sadu ve kterém bydlíme totiž sídlí psí a kočičí útulek.
O přítomnosti útulku hned u sousedů bych přitom vůbec nevěděla, kdybychom neměli o Velikonocích tři dny volna. I když jsme uprostřed jablečné sezóny, svátky jsou svátky a i my jsme dostali v pátek, sobotu a neděli volno (a nebo to bylo tím, že mělo celé tři dny pršet, těžko říct). Kvůli počasí nemělo cenu na prodloužený víkend někam jezdit (a taky v okolí Gisborne není moc kam), tak jsme všichni zůstali v našem krásném kempu a tmelili kolektiv.
V rámci utužování vztahů jsme jako jedna veliká skupina vyrazili obdivovat místní vodopád Rere falls (další do sbírky mých oblíbených dvojnázvů) a jezdit po zadku ze skály. Jako už menší skupinka jsme se pak “vloupali” do zámeckých zahrad (počkali jsme, až odešla paní recepční a vešli do zahrady po příjezdové cestě). Další den ráno jsme jeli na místní specialitu – sobotní koblihy.
No a v neděli byl zlatý hřeb celého víkendu, zjistili jsme, že hned vedle našeho kempu je útulek pro pejsky a kočičky. Jedna z našich zkušenějších spolupracovnic tam už dříve byla a mohla si zvířátka půjčit a vyvenčit. Tak jsme tam vyrazili taky. Půjčili nám dvě čtyřměsíční štěňata a my jsme měli o zábavu na celé odpoledne postaráno. Vzali jsme je na pláž, proběhli jsme se s nimi, mazlili se, zlobili, řádili. Prostě si užívali přítomnost němého tvora.
V pondělí jsme už plní smutku a otrávení museli vyrazit zpátky do práce. Jablka tak dlouho nepočkají. Ale protože bylo velikonoční pondělí a my jsme tu samí Češi (kromě tří Španělů), kluci si i na Zélandu upletli mrskačky a my holky neuschneme. To bylo ale z našich velikonočních oslav všechno. Na víc jsme se v práci a na Zélandu nezmohli. Takže o dalších velikonočních oslavách nebo třeba jiných zvířátkách na hlídání se nám může možná tak akorát zdát.
