Máme za sebou další týden sběru jablek. Už jsme se naučili rozeznávat červenou barvu od červeno-červené a žlutou od zelené (je to těžší než se zdá). Umíme trhat jablka rychleji než dřív. Já už dokonce přemýšlím, že se přihlásím do nějaké trhací soutěže (a jestli nic takového neexistuje, budu si muset pořídit sad a tyto soutěže začnu sama organizovat). Už si zvykáme i na tíhu bagů (pytlů na břiše) plných jablek.
Na co jsme si ale ještě nezvykli je rychlost s jakou se mění jakékoli instrukce, které dostáváme. Jednu minutu máme sbírat jen nejčervenější jablka, další minutu máme sbírat i jablka červená jen z 50%, po chvíli máme všechny ostatní hodit na zem. V dalším řádku dostáváme žebříky, ať trháme jablka i z vrcholků stromů, pak jsme ale moc pomalí, takže odevzdáváme žebříky a vracíme se na zem. A to je jen první polovina dne.
Pracujeme ve tří až čtyřčlenných týmech a máme za úkol denně nasbírat aspoň tři biny (krabice) na osobu. Pro náš čtyřčlenný tým to znamená 12 krabic denně. Jsou dny, kdy to jde snadno. V takové dny se snažíme mít binů aspoň 16, jednou jsme dokázali dokonce 20. Za čtvrtý a pátý bin na osobu totiž dostáváme finanční odměny. Je to sice příplatek jen 2 respektive 4 dolary k hodinové mzdě (což je 28 respektive 56 korun), ale jako motivace to stačí. A aspoň nám den lépe uteče, když počítáme každý bin a každé jablko. Pak jsou ale dny, kdy to nejde. Často se stane, že ovoce je ještě málo zralé a my opravdu hledáme jednotky zralých jablek, nebo jsme jich v předchozích dnech posbírali tolik, že už na stromech nic moc nezbývá a nebo prostě nemáme motivaci a biny nepřibývají.
Jedením z takových dní byla sobota. Museli jsme používat žebříky. Už to snížilo efektivitu naší práce na polovinu. Zralého ovoce na stromech moc nezbylo. My jsme byli v práci šestý den v kuse. A celkově nám práce nešla od ruky (přiznávám, některým, teda mně, šla od ruky ještě o kousek míň než ostatním). Když na to šéfové přišli, objednali nám pizzu k obědu, aby zvedli morálku. Když nás ale viděli, radši nás po obědě rovnou poslali domů. Nejspíš si spočítali, že je levněji vyjde nás pustit domů a možná přijít o pár zralých jablek, než nám platit zbytek dne, ve kterém jsme skoro nic neposbírali.
A tak jsme jeli. První zastávka byla v kavárně. Poprvé jsme stihli jít po práci společně do kavárny (kavárny tu zavírají už mezi druhou a třetí, my obvykle končíme v práci ve čtyři, takže se to stíhá těžko). Pak jsme si projeli sekáče, zašli číst na pláž, já šla plavat do bazénu. Prostě jsme si užili volný půl den navíc. Přitom nás pustili jen o tři hodiny dřív. Ale ten pocit! Obecně známé pravidlo, že nejdůležitější je pocit na konci se ověřilo i zde. V pondělí jsme zase všichni vesele naklusali do práce a šli jsme sbírat jak diví. Dobře, ne všichni, ale o tom zase až příště.
