Během posledních pár dnů a týdnů se složení našich spolupracantů a spolubojovníků s jablky značně proměnilo. Někteří jeli přímo domů, někteří jeli cestovat po Austrálii nebo Asii a jiní jeli jen o dům dál. Doslova. Mezi ně patříme i my.
Doslechli jsme se, že šest minut od našeho kempu sídlí pán, který pěstuje citrusy a platí o kousek lépe než jsme placení tady na jablkách. Navíc nabízí práci na celou zimu(to znamená až do konce srpna), což je poměrně lákavá nabídka. Ujelo tam už 10 lidí z našeho sadu a po dlouhých debatách a přemlouvání jsme se se Zuz dohodly, že se k nim přidáme i my. Takže už nebudeme sbírat jablka ale citrony a mandarinky.
Oznámily jsme tedy na jablkách, že končíme. Zároveň jsme se domluvily, že půjdeme do práce naposledy ve čtvrtek, abychom v pátek mohly zařídit vše potřebné ve městě (především výměnu oleje a kontrolu brzd v autě) a v pondělí mohly v klidu nastoupit do nové práce. Naposledy jsme přespaly v našem kempu a v pátek ráno vyrazily do servisu, zatímco ostatní kolegové šli trhat kaki. Začínali sbírat hned vedle našeho parkovacího místa, takže jsem celý den měla pocit, jako bychom byly za školou. I když jsem věděla, že jsou všichni v práci, celý den jsem se bála, že nás ve městě někdo potká a vynadá nám, že nejsme v práci.
V sobotu ráno jsme vyrazily do 280 kilometrů vzdáleného města Tauranga pro novou matraci. Na té naší jsme sice vydržely spát 4 měsíce a už jsme si na ni vlastně zvykly (stejně jako na většinu nepohodlí, které se pojí s životem v autě), ale řekly jsme si, že je přece jenom fajn se pořádně vyspat. Zvlášť když nás teď čekají další čtyři měsíce skoro každodenní práce. Původně jsme byly rády, že celý den prší. Aspoň nemáme pocit, že o něco přicházíme, když jsme celý den v autě a následně v obchodě. Ve chvíli, kdy jsme v rukou držely novou matraci, v posteli měly ještě tu starou, snažily se předkládat celé auto a u toho na nás pršelo ze všech stran, radost nás lehce přešla. Nemluvě o tom, že se nám do postele nová matrace nevešla a musely jsme jet zpět do obchodu si ji nechat ještě od 10 centimetrů zkrátit (5 minut před zavíračkou).
Pršet přestalo až když jsme měly všechno (včetně nové pláštěnky) úplně durch mokré a ulehaly jsme ke spánku. Druhý den bylo naštěstí krásně. Naše auto přes noc ale pořádně zatuchlo a tak 280 kilometrů dlouhá cesta zpět měla grády. Před cestou jsme auto totiž nestihly pořádně usušit. Potřebovaly jsme se brzy dostat zpět do Gisborne, abychom hned v pondělí mohly naskočit zpět do pracovního procesu u nového zaměstnavatele.
Nebo jsme aspoň byly přesvědčené o tom, že v pondělí naskakujeme zpět do pracovního procesu. Náš pan zaměstnavatel o tom tak přesvědčený nebyl. Když nás ráno potkal u sebe na zahradě, docela se divil. Když pochopil kdo jsme, řekl nám, že ovoce ještě není dost zralé a že uvidí, jestli pro nás bude mít práci už tento týden.
A tak sedíme na jeho zahradě, sušíme auto a čekáme, až citrony zežloutnou a mandarinky zoranžoví. Mezitím můžeme jezdit na jednodenní výlety v okolí Gisborne (víc dní si dovolit nemůžeme, protože nikdy nevíme, jestli zítra náhodou už nebude ovoce dostatečně zralé). Škoda že v okolí Gisborne jsou jen asi tři místa, kam se dá jet na jednodenní výlet, z toho na dvou jsme už byly.
