Práce na Novém Zélandu

Když už tě cestování přestane bavit nebo ti na něj došly peníze, je čas najít si práci. Hledání práce na Novém Zélandu vůbec není taková sranda, jako jsme si všichni cestou sem představovali. V našich snech a představách hledání práce nezabralo více času než kolik je potřeba na dojetí do nějakého sadu a položení otázky, jestli zde můžeme pracovat.

V reálu hledání práce (aspoň v našem případě) jsou hodiny sezení za počítačem, odpovídání na nejrůznější inzeráty, volání na neznámá čísla a psaní desítek e-mailů. Obvykle bez jakékoli odezvy, případně s velmi zdvořilým ne. Pak ti nějakým zázrakem vyskočí na Facebooku inzerát na práci, odpovíš na něj a po mnoha probdělých nocích můžeš sednout do auta a vyrazit. V práci totiž často nastupuješ hned následující den, a to i v případě, že kvůli tomu musíš přejet půl ostrova a cestovat třeba 10 hodin. 

Dostaneš nějakou adresu, zadáš si ji do navigace a věříš, že tam trefíš správně.

Když přijedeš na místo určení, podáš si ruku s minimálně deseti lidmi a doufáš, že si zapamatuješ třeba aspoň jedno jejich jméno. Často se lidi rovnou představují větou “Já se jmenuju takhle, ale to je asi jedno.” Když ti to totiž říká desátý člověk, začneš chápat, že to není nic osobního, jen je na jednom místě příliš mnoho nových lidí v jednu chvíli.

Práce to obvykle není nijak zvlášť záživná. Často se jedná o nějakou práci v zemědělství, nejčastěji péče o ovocné stromy nebo rovnou sběr vypěstovaného ovoce. Na většinu těchto pozic je lepší být aspoň mírně fyzicky zdatný, jinak tě za tři dny začnou bolet záda tak moc, že začneš hledat fyzioterapeuty v okolí (těch je tu naštěstí celkem hodně, především mezi Čechy, protože kdo by chtěl dělat fyzioterapeuta v Čechách).

Při práci v zemědělství taky zjistíš, kolik úkonů je potřeba vykonat před tím, než si můžeš koupit dané ovoce v obchodě. A pak ti dojde, že ta cena, za kterou ovoce kupuješ vůbec neodpovídá vynaložené práci. Farmáři jsou taky placení jen jednou ročně a to za posbírané ovoce. Z výdělku pak musí platit svoje zaměstnance celý zbytek roku, a tak jde při sběru ovoce vážně o hodně. Na mnoha farmářích je znát blížící se sklizeň už týdny dopředu. Hladina stresového hormonu roste, farmář přestává spát, začíná počítat a i na ultra milých a přívětivých Zélanďanech je znát, že nejsou v klidu.

Na většině sadů nepracuješ sám, a tak obvykle potkáš nové lidi, se kterými z ničeho nic trávíš veškerý svůj (nejen volný) čas. Je vlastně úplně jedno, jak moc ti tito lidé sedli nebo ne, musíš se naučit s nimi vycházet. Obvykle spolu totiž sdílíte velmi omezené prostory. Každý sice žijete ve svém autě, ale sprchy, toalety a kuchyň máte sdílenou. A tak se často stane, že na jednu z těchto místností čekáte hodinu nebo i dvě. 

S tím se pojí i značný nedostatek soukromí. Všude kolem tebe jsou pořád nějací lidi, kteří často čekají přesně na to, na co čekáš v danou chvíli i ty. A tak se může stát, že ti největší radost z celého dne udělá čas strávený na ToiToice, protože to je jediný čas, kdy můžeš být sám oddělený dveřma od všech ostatních.

A pak je tu práce samotná. Já za sebou mám čtyři druhy ovoce – kiwi, kaki, jablka a citrusy. Všechno je to práce venku (nemůžu říct na čerstvém vzduchu, protože kolem pořád jezdí nějaký traktor nebo vzduchem poletuje chemie nastříkaná na stromy a ovoce). Všechno je to práce, u které jste celý den na nohou a všechno je to práce, kterou by místní lidi nedělali. Novozélandské zemědělství totiž stojí na nás backpackerech, kteří jsou ochotní dělat náročnou a špatně placenou práci. Pro spoustu z nás je totiž taková práce lépe placená, než když nastoupíme v Česku po škole na pozici odpovídající oboru, který jsme vystudovali. Taky je to ale všechno práce, u které vidíš výsledek, na který na konci dne můžeš být pyšný. Ale hlavně to je všechno práce, za kterou dostaneš peníze, díky kterým můžeš zase cestovat.

A tím se ten kruh uzavírá, protože jakmile musíš pár týdnů pracovat, zapomeneš na to, jak náročné bylo cestování a žití v autě a už se zase těšíš na další dobrodružství.