Wwoofing byla naše první zastávka po příjezdu do Aucklandu a nákupu auta. Wwoof = we’re welcome on organic farms. Jedná se o organizaci, která spojuje farmy, které potřebují nějakou pomoc, s dobrovolníky, kteří tuto pomoc nabízejí. Dobrovolníci obvykle pracují 4-5 hodin denně výměnou za ubytování a stravu. V našem případě se jednalo o ideální začátek života zde na Novém Zélandu. Jednak nemusíme platit za ubytování a jídlo, jednak se necítíme špatně, že nic neděláme a taky máme i prostor na zařízení všech formalit, které potřebujeme, abychom mohly začít pracovat.
Kam pojedeme pomáhat jsme měly hodně otevřené. Napsaly jsme pár sympaticky vypadajícím lidem a čekaly, kdo nám odpoví. Nakonec jsme skončily u Aimee a Nicka, kteří potřebovali pomoct se zahradou, domem, zvířátky i s jejich dcerami ve věku dvou a pěti let.
První dny byly seznamovací. Zapamatovat si holek jména nám zabralo tři dny (ony nám první týden říkaly “woofers”). Taky jsme se seznamovaly s celým konceptem woofingu. Na jednu stranu cítíte veliké zadostiučinění, když splníte nějaký úkol, na který rodina dlouho neměla čas. Na druhou stranu žijete s danou rodinou přímo v jejich domě a snažíte se moc nezasahovat do chodu jejich domácnosti. Pro mě je taky těžké vybalancovat množství pomoci, kterou poskytujeme a množství služeb, které nám rodina dává. Celou dobu mi přišlo, že toho děláme málo. Obecně to je u mě hodně nahoru a dolů (konec konců jako všechno v mém životě). Chvíli už nechci v životě dělat nic jiného než dobrovolničit, chvíli si říkám, že už nikdy více. Nejčastěji mi ale stačí, aby se na mě mladší s holčiček usmála a já u nich chci zůstat celý rok.
První týden jsme trávily především na zahradě a v kuchyni. Mojí nejoblíbenější činností se stalo plení zahrady a uklizení kuchyňských šuplíků (ne že by to byla nějaká změna oproti mému českému životu). Taky jsme se staraly o psa, 6 slepic, 2 kozy a jedno prase. A často jsme si hrály s holkama, aby rodiče stihli udělat nějakou práci na zahradě.
Druhý týden jsme trávily už více uvnitř v domě a pomáhaly jsme s generálním úklidem. Ne snad proto, že by si paní domu myslela, že musí mít před Vánoci dokonale uklizeno (řekla bych, že to je to poslední, co ji se dvěma dětma trápí), ale na Vánoce svůj dům pronajímají a jedou k rodině na sever. Musely jsme tedy umýt všechna okna, vyprat sedačku, přerovnat všechny šuplíky, vysát pavučiny…
I přes spoustu pracovních aktivit jsme měly volná odpoledne. Mohly jsme si tak v klidu zajet na pláž, vykoupat se v moři, zajít si na kafe (i když to nebylo úplně v klidu, protože tady všechny kavárny zavírají už ve 3 odpoledne). Jediné, kam jsme nemohly, a dost nás to mrzelo, byl jakýkoli trek v okolí. Řekla bych, že je docela příhodné říct, že zde nastala “pohroma na cestách”. Všechny treky totiž byly zavřené kvůli cyklónu, který polámal stromy, nebo kvůli kauri disease (nemoc, která postihuje místní posvátné stromy a šíří se na podrážkách bot turistů a jiných cestovatelů). Nebylo to ale nic zásadního, protože i tak jsme si pobyt zde moc užily.
Poslední dny byly hodně hektické a náročné. Potřebovali jsme dům vyleštit do posledního detailu, umýt všechny malé ručičky z oken, dveří a šuplíků, zastřihnout každé stéblo trávy, skoro jsme i rovnaly slepicím peříčka, aby byly rovně. Nakonec to ale dobře dopadlo. Dům vypadal nádherně a my jsme to oslavili domácí pizzou z pizza pece. Jako třešničku na dortu jsme si ještě se Zuz užily naše letošní první spaní pod širákem, přímo u krbu, ve kterém jsme pekli pizzu. (Dvacátého prvního prosince!!)
Poslední den ráno jsme se rozloučili (což jsme obě obrečely) a konečně jsme pochopily, že jsme toho asi udělaly vážně dost. Dostaly jsme totiž možnost trávit Vánoce v jejich domě na pláži kousek od Aucklandu. Prý si máme odpočinout a nabrat síly po předešlých hektických dnech. A ještě ke všemu jsme v Aimee Nickovi nalezly naše nejbližší novozélandské spojence, kteří se o nás zvládnou postarat, ať se bude dít cokoli. Za tohle všechno ta trocha práce opravdu stála.
