Po skvělých pár dnech v oblasti kolem Glenorchy nás čekaly náročné dny a týdny. Oběma nám zbýval poslední měsíc na Novém Zélandu, během kterého jsme především potřebovali přestavět svá auta, aby prošla novou certifikací, vypucovat je a prodat za co nejlepší cenu. Celý tento proces se podstatně lépe zvládal ve dvou, proto jsme i následující měsíc trávili s Ráďou spolu.
Z Queenstownu jsme se přesunuli zpět do Alexandry, kde jsme vyzvedli moje auto a rovnou vyrazili do Dunedinu. Tam na nás čekal David, Ráďův do té doby netušený bratranec, se kterým se poznal před rokem na vinici. David nás přivítal u sebe doma, půjčil nám svoji garáž s veškerým nářadím a taky nám dělal průvodce po okolí. Vzal nás ke kolonii lachtanů, do místního muzea, na pláž a především na Nipple Hill, teda Harbour Cone. My jsme mu jako poděkování vařili česká jídla a snažili se ho přesvědčit, aby za námi někdy přijel do Čech.
Co se přestavovaní aut týče, bylo to celé v Ráďově režii. Já jsem zvládla maximálně svítit na špatně dostupná místa (ve chvíli, kdy mi dělal díru do auta) a odšroubovat pár prkýnek (z nichž polovinu musel chudák zase montovat zpátky). Co už mi šlo lépe bylo šití povlaků na matrace a záclonek. Povlaky jsem sice před tím měla krásné, ale nebyla jsem si jistá jestli by je ocenil i nový nájemník a rozhodla jsem se je proto udělat znovu. Pak už stačilo zaplatit za certifikaci, vydrhnout celé auto, nafotit krásné fotky a čekat na zájemce o koupi.
Nakonec jsem nemusela čekat ani moc dlouho. Když jsem se proklikala všemi spamy, našla jsem hned první den ve zprávách opravdového zájemce. První malý háček byl v tom, že jsem auto inzerovala v Christchurch, ale já i auto jsme byli stále v Dunedinu, 4,5 hodiny od tam. A tak nezbývalo než sednout do auta a vyrazit.
Další, podstatně větší háček, nastal druhý den ráno. Přespali jsme asi v půlce cesty a mě napadlo si zkontrolovat olej, než se vydám na druhou půlku. Jenže v nádrži žádný nebyl. Nebylo co kontrolovat a já se staženým zadkem vyrazila k prvnímu servisu, kde mi olej doplnili. Pak už jsem se jen modlila a totálně vystresovaná jela do Christchurch. Tam mě (teda moje auto) totiž čekala předprodejní prohlídka a s tímto zjištěním se mi na ni jelo o poznání hůř.
Naštěstí mimo to bylo auto v perfektním stavu a z asi padesáti možných políček mělo jediný červený vykřičník právě u oleje, jinak všude mělo zelené fajfky a bylo připravené na prodej. Dokonce se prvnímu zájemci i moc líbilo, ale nakonec si vybral jiné.
Další den se mi nahromadilo tolik prohlídek, že jsem si musela udělat tabulku, abych někam nezapomněla dojet. Večer jsem se sice rozsypala jak čaj, protože se ve mě celý den kumulovalo víc a víc stresu z prodeje, ale nakonec jedna z prohlídek byla úspěšná a za dva dny jsem byla bez auta. Dokonce za cenu jen o málo nižší, než jsem si původně přála.
Další výzva byla prodat Ráďovo auto. Byť jsem stále přesvědčená, že jeho auto je v podstatně lepším stavu než to moje, má silnější motor a hezčí vestavbu, nebyl o něj takový zájem. Jeden kamarád nám asi půl roku zpátky tvrdil, že inzeráty propagované holkou mají větší úspěšnost, a tak jsme to zkusili. Znovu jsme auto nafotili a inzerát na facebook jsem pověsila tentokrát já. A světe div se, ono to fakt fungovalo. Během pár hodin se mi ozvalo několik zájemců a do dvou dnů jsme měli první prohlídku. A nakonec stačila tahle konkrétní prohlídka, abychom se toho auta zbavili. I přes trable s posíláním peněz z evropského účtu a dlouhého čekání jsme se během dvou týdnů zbavili obou aut a mohli s klidným svědomím opustit Zéland.
Respektive nakoupit všechny dárečky domů, poslat dál nahromaděné zbytečnosti a počkat na své lety. Všechno tohle jsme naštěstí mohli dělat v úžasném zázemí jedné rodiny, pro kterou jsme poslední dva týdny dobrovolničili. Šlo o zélandsko-německý pár se dvěma úžasnými dcerami, kocourem a velikou zahradou. Ti nám zařídili úplně dokonalý servis. Poskytli nám úžasné ubytování, krmili nás neskutečnými vegetariánskými dobrotami, měli jsme celodenní program v podobě hraní si s dětmi a hlazení kocoura a abychom si nepřišli úplně zbyteční (což je přirozená vlastnost nás obou, když zrovna nechodíme do práce) vymýšleli nám na každý den nějaký projekt na zahradě. Jeden den jsme likvidovali kurník a chystali místo něj výběh pro králíky, další den jsme napínali dráty, po kterých bude v budoucnu růst vinná réva, jiný den jsme zase likvidovali skleník a pěstírnu trávy. Obecně jsme si celý pobyt moc užili, a jak jsme se všichni při odjezdu vzájemně přesvědčili, opravdu jsme se stali součástí rodiny a rozhodně zůstaneme v kontaktu i přes půl světa.
