Ze Zélandu jsem odlétala o pár dní později než Ráďa. Mimo jiné to znamenalo mít o pár dní mazlení a hraní si s holkama déle. Tak si mě oblíbily, že mě jeden den ta starší pozvala na svůj trénink jiu-jitsu a druhý den ta mladší na pláž. Tam jsme sice kvůli zácpě nedojeli, ale místo toho jsem mohla navštívit komunitní zahrady a prozkoumat red zones. Místa postižená zemětřesením v letech 2010 a 2011, která jsou vlivem následků zemětřesení nyní považována za neobyvatelná.
Pak už ale nastal čas i mého odletu.
Když jsem si svůj let kupovala, říkala jsem si, jak skvěle jsem nad tím vyzrála. Na poměry nákupu letenky na poslední chvíli byla za docela dobrou cenu a měla jsem celý den stopover v Sydney a druhý den v Taipei. Poletím pokaždé přes noc, takže si cestou odpočinu a pak budu mít celý den na objevování nových měst. To, že budu celkově cestovat 60 hodin jsem si spočítala až těsně před cestou.
Celá cesta pro mě začala už v pondělí večer, kdy jsem se přesouvala z woofingu na hostel za hustého deště, díky kterému jsem já i všechny moje věci dorazili promáčení skrz naskrz. Další den jsem musela být na letišti už ve 4 ráno, takže jsem potřebovala přespat někde poblíž. Minimálně ta “poblíž” část se mi podařila, z hostelu jsem to měla na letiště pěšky 12 minut. “Přespat” část už byla trošku horší, protože jsem měla takové nervy z celé cesty, že jsem spala asi 3,5 hodiny. Začínalo mi totiž pomalu docházet, co to znamená cestovat 60 hodin. Ale aspoň jsem si mohla užít postel, to se mi několik následujících dní nepoštěstí.
V úterý ve 4 ráno, hned při odbavování zavazadla mi paní z Air New Zealand takovým hezky novozélandským způsobem naznačila, že je docela pravděpodobné, že se mi někde cestou to zavazadlo ztratí. Můj přestup v Taipei byl totiž na hranici toho, kdy si ještě nemusím zavazadlo znovu odbavovat. Kdybych čekala ještě o hodinu déle, tedy do dalšího dne, už by to nešlo. Radši jsem si ho proto vyfotila ze všech stran a prosila všechny svaté, aby na něj dávali cestou pozor. Zbytek cesty do Sydney byl docela snadný. Zdřímla jsem si, dostala najíst a za 3,5 hodiny jsem byla v Sydney. Vzala jsem na záda svůj neuvěřitelně těžký příruční duffel bag a vyrazila poznávat krásy města.
Vyrazila jsem přímo na kafe a dort, protože cukr a kofein řeší většinu problémů v mém životě, minimálně na únavu z nedostatku spánku se hodí báječně. Horší na tom bylo, že se z toho stalo moje poslední normální jídlo toho dne. Moje hranice stresu a únavy překročila hranici únosnosti mého těla a po zbytek dne jsem měla zažívací problémy. Chvílemi jsem se přesouvala jen ze záchodu na záchod. I tak se mi podařilo strávit hezký čas u Opera House, ujít skoro 20 kilometrů a dalších 14 uběhnout, protože jsem naivně doufala, že se mi pak uleví (neulevilo).
Další let jsem měla v 10 večer, na letiště jsem ale přijela už v 7, protože jsem neměla sílu na další toulání se po Sydney. Naštěstí na letišti šlo vše bez problémů a pak jsem většinu 9 hodinového letu do Taipeie prospala. Letuška mě vždycky jenom probudila, aby mi dala jídlo, já ho s vděkem snědla, a než přišla znovu, aby posbírala nádobí, já už zase spala.
V Taipei jsme přistáli ve 4 ráno. Na přestup jsem měla 19 hodin, takže jsem vyplnila úplně všechny možné formuláře a dokumenty, jen abych mohla vyrazit ven. Myslela jsem si, že mám předem objednanou free tour po městě a i když jsem o tour neměla vůbec žádné informace, protože mi nepřišel žádný potvrzovací email, bylo mi jasné, že není kam spěchat, protože v tuhle hodinu bude všechno ještě zavřené. V 7 jsem se rozhodla, že už nastal čas na tour a vydala jsem se hledat autobus, který by mě tam mohl odvézt. Autobus jsem nenašla, místo toho jsem objevila informační centrum. Tam mi řekli, že žádnou tour objednanou nemám. Naštěstí to šlo snadno doobjednat a za pár minut jsem už seděla v metru na cestě do města. Vybrala jsem si totiž “self-guided” tour, takže bylo všechno v mé režii, oni mi poskytli jen itinerář, mapu a dva lístky na MHD, jeden na cestu do města a druhý zpět.
Ve městě jsem viděla úplně všechno, co šlo. Historické budovy, moderní mrakodrapy, modlitebny, pouliční trhy i botanickou zahradu. Ušla jsem 26 kilometrů a zcela vyčerpaná přijela v 7 večer na letiště. Letadlo mi mělo letět za 4 hodiny. Dala jsem si jen večeři a usnula na lavičce. Asi hodinu před odletem jsem se probudila, pokusila se dát nějak dohromady a vyrazila ke gatu.
Když jsem konečně vystála frontu k letadlu, letuška vytřeštila oči a řekla mi, ať si stoupnu opodál, že mi uletělo letadlo. Tak jsem jí ukázala to letadlo vedle kterého jsme stály a říkám, že mi nic neuletělo, vždyť to letadlo stojí tady. Jenže letuška mi vysvětlila, že to je jiná společnost a že moje letadlo mi uletělo před pár minutami. Z letiště v Taipei totiž letěla dvě letadla do Vídně ve skoro stejný čas, jenže já jsem přišla k tomu špatnému. Po skoro třech dnech na cestě jsem si pro únavu nevšimla, že tohle letadlo vypravuje jiná letecká společnost a má jiné číslo letu i jiný čas odletu. Naštěstí se mě během několika minut ujmul pan letušák z ChinaAir se kterými jsem původně měla letět, provedl mě celým letištěm, odbavil za mě všechny kontroly, ukázal mi, do jakého hotelu mám jet, abych nebyla celou noc na letišti, našel moje (naštěstí neztracené) zavazadlo a dovedl mě až k taxíku, který mě odvezl přímo před hotel. Druhý den se mám prý vrátit na pobočku ChinaAir a uvidím, co se dá dělat, večer by měl letět stejný let, jen o den později. Já jsem ho jenom následovala a přikládala kreditku kde bylo potřeba.
Na hotel jsem dorazila v 1 ráno. Naposledy jsem v posteli spala před dvěma dny. V tu chvíli jsem byla tak vyčerpaná, že mi už bylo úplně jedno, co se bude dít dál, chtěla jsem jenom spát. A spala jsem celé 4,5 hodiny, než jsem běžela zpátky na letiště vyřešit, jak se dostanu domů.
Naštěstí letadlo letící ještě ten den mělo ještě nějaké volné místo (vzhledem k tomu, kde jsem seděla to bylo nejspíš úplně poslední volné místo v celém letadle). Zaplatila jsem si tedy novou letenku a pro jistotu strávila celý den na letišti, jen abych neprošvihla další let. A jak jsem strávila celý den na letišti? Celé jsem ho dvakrát obešla, našla sprchu (která by měla být volně přístupná na každém letišti), odpočinula si v zenové místnosti, po půl roce vytáhla počítač a koukla se na fotky a klesla na úplné dno, když jsem navštívila Starbucks.
Pak už mě čekalo jenom necelých 15 hodin v letadle, které jsem naštěstí z většiny prospala a přistála jsem ve Vídni, odkud mě dvě největší zachránkyně odvezly domů. Tato úžasná cesta mi místo šílených 60 hodin zabrala neuvěřitelných 84 (a to počítám jenom čas od vstupu do prvního letadla po výstup z posledního). Z posledního zélandského “doma” jsem vyrazila v pondělí, do českého “doma” jsem dorazila v sobotu a upřímně doufám, že žádná cesta už nemůže být víc nekonečná než tato. Teď už jdu jen spát a sbírat síly na další šílené pohromy na cestách.
