Chybí mi závodit. Chtěla bych někoho předjet, předběhnut, předplavat. Uvědomila jsem si to, když jsem v bazénu předplavala slečnu z vedlejší dráhy. Ten pocit, když jsem se jí s každým tempem vzdalovala a když jsem pak na konci bazénu dohmátla jako první, byl nepopsatelný. Pochopila jsem, že k životu závodění asi potřebuju. Ale závodění myslím ve smyslu sportovního utkání. Jinak závodění tu totiž máme až až.
Od chvíle, kdy ráno otevřeme oči, až do chvíle, kdy je večer zavřeme, pořád s někým závodíme a soupeříme. První závod je ráno o záchod. Pak o volnou židli u stolu, o rychlovarnou konvici, o dřez na umytí nádobí. V práci to je kdo má víc binů, kdo posbírá víc ovoce do jednoho bagu, kdo projde víc řad. Večer zase kdo první obsadí plotýnku, aby si uvařil večeři, kdo půjde dřív do sprchy a komu se vejde oběd do ledničky.
Na druhou stranu musím uznat, že na to kolik nás tu je, začínáme být docela sehraní. Třeba přesně víme kdo kdy vstává, takže ranní boj o záchod není ani z daleka tak dramatický jako dřív. První vstane Zuzka, dá vařit čaj, jde na záchod. Další vstává Tom, jakmile zavře dveře od auta vím, že musím začít vstávat já. Než dojdu do kuchyně, objeví se Luky. V kuchyni máme ale jen 6 židlí, takže se i na nich musíme postupně u snídaně vystřídat. To znamená, že jakmile dosnídá Zuzka, sedá si místo ní Fíla, místo mě Zuzka číslo 3. A pak se všichni sejdeme na verandě a čekáme, až nám šéf řekne, kam kdo jede.
V posledních dnech jsme ale zažili i příjemné závodění. Všechny naše Aurora aplikace ukazovaly, že je vysoká pravděpodobnost vidět polární záři (stejně jako asi v celém zbytku světa). Sedli jsme tedy do aut a závodili (bezpečně) o to, kdo bude první na pláži za městem, aby ji mohl spatřit. Ale než jsme tam dojeli, stáhly se nad pláží mraky a bylo úplně jedno, kdo dojel první. Po chvíli se nás polární záři asi zželelo a přece jenom se ukázala. Neviděli jsme z ní moc, ale radost nám to udělalo a za ten závod na pláž to stálo.
Hned druhý večer mám obloha udělala radost podruhé a to jsme ani nemuseli nikam závodit. Šla jsem do sprchy a najednou slyším “rychle, pojďte všichni ven”. Vyběhla jsem jenom v mikině, venku přede mnou už stál hlouček lidí a koukal na oblohu. Po chvíli jsem to viděla taky, prolétal nad námi čerstvě vypuštěný vláček Starlink modulů.
Největší závodicí radost mám ale z toho, že jsme si s kamarádem podali ruku na to, že v listopadu poběžíme v Queenstown maraton! Takže veškerý zbylý čas, kdy nezávodíme o kuchyň, záchod, biny nebo cokoli jiného, závodíme sami se sebou a se svým časem, abychom pořádně natrénovali.
