Je to tu! Dočkali jsme se! Čeká nás 14 dní dovolené. Plány jsou veliké. Do středy pracovat, ve čtvrtek odjet, v pátek sledovat východ slunce z nejvyšší hory v okolí a zároveň jako první lidi na světě, v sobotu zápas All Blacks a v úterý letíme na Tongu pozorovat velryby.
V neděli před odjezdem jsem vyrazila na rozlučkový běh skrz Gisborne, jenže mě tak zmohl, že jsem od pondělí byla nemocná. Celé úterý a většinu středy jsem proležela. A teda musím říct, že jsou i příjemnější věci než být nemocná, žít u toho v autě a ještě se chystat na dovolenou. Ono už samo o sobě být nemocná není úplně příjemný, hlavně když člověka trápí všechno, co by ho trápit mohlo. Zažívací problémy, bolest v krku, bolest hlavy, unavené tělo. Na to nasedá život v autě, ve kterém nemáte nic než postel. Takže provádět cokoli jiného než polohu vleže není úplně možné. Naštěstí tohle nastavení mi výrazně pomohlo se z mé nemoci opravdu vyležet a i když to ještě zdaleka nebylo stoprocentní, ve středu odpoledne jsem už byla schopná jet do města zařídit si poslední maličkosti před odjezdem.
Ve čtvrtek ráno jsem musela zabalit celé auto pro případ, že se z dovolené nevrátím zpět do Gisborne. (Protože doufám, že se opravdu nevrátím.) Celý proces balení v kombinaci s bolestí hlavy a zbytku těla mě přesvědčil o tom, že není nejlepší nápad lézt odpoledne na jakoukoli horu. Natož na 1752 metrů vysokou Mount Hikurangi. A ještě že tak, protože z východu slunce druhý den by stejně nic nebylo. Celé východní pobřeží zakrýval ten den jeden velký černý mrak.
Jako už tolikrát jsem i teď musela změnit své plány. Vyhlídková jízda po pobřeží se změnila v co nejkratší a nejméně náročnou cestu do Aucklandu. Ve výsledku z toho bylo putování zpět po vlastních stopách a dohánění restů na místech, která jsem již navštívila. A i bez cesty po pobřeží jsem musela zdolat přes 550 kilometrů.
Ve čtvrtek po obědě jsme se rozloučili se šéfem a vyrazili. S autem plným všech mých věcí, včetně úsporného nábytku, jsem si připadala jako šnek na kolečkách. Mám sbalený celý svůj domeček za zády a vydávám se vstříc novému dobrodružství. Nic kromě mraku kouře a pár utržených citronů za mnou snad nezůstalo.
Čekala nás dlouhá cesta, chtěli jsme dojet až do Rotoruy, což jsou 4 hodiny jízdy. Usínala jsem už po prvních 40 minutách, ale dala jsem si asi 6 povzbuzovacích žvýkaček a potřebovala zastavovat jen jednou. Ve chvílích, kdy jsem se zrovna nemusela soustředit na to, abych nevyjela ze silnice, jsem měla čas přemýšlet. Třeba o tom, co následující dny přinesou.
První zastávkou byla Rotorua. Město známé pro svoje termální prameny a všude přítomný smrad síry. Hned druhý den ráno jsem se rozhodla, že tato kombinace zní jako ideální místo pro ranní piknik. Jen venkovní teplota pikniku úplně nenahrávala a než jsem si stihla nakrájet banán, vystydnul mi čaj. Naštěstí jsem měla skvělou společnost a hezké výhledy, což mi ve výsledku ke štěstí stačilo. Pak už jen zbývalo ohřát si nohy v termálním bazénku, aby byl zážitek kompletní.
Co jsem při poslední návštěvě Rotoruy nestihla byl výlet k vodopádům Okere Falls. Nejlepší část výletu, ale nebyl samotný vodopád. Bylo to sluníčko, které vylezlo poprvé za celý den. Sice jen na pár minut, ale radost přineslo a hned byl celý den veselejší.
Další den byla na řadě zastávka ve městě Tauranga. Tady mi na bucket listu chybělo si odškrtnout běh kolem přilehlého zálivu. Musím ale uznat, že jít běhat den po tom, co jsem se rozhodla, že už nejsem nemocná, nebyl zrovna nejlepší nápad. Běh jsem tedy ukončila už po pár kilometrech a rozhodla se šetřit síly na zbytek dne. Čekalo mě totiž ještě prozkoumávání městské části Mount Maunganui, zbytek cesty do Aucklandu a večer zápas All Blacks.
Celou cestu do Aucklandu lilo jako z konve a nejinak tomu bylo v samotném Aucklandu. Než jsme došli na zastávku ze které nám jel autobus na stadion, jsme byli mokří jako slepice. Intenzita deště se s blížícím se zápasem stupňovala a my, stejně jako všichni ostatní diváci jsme mohli být jedině vděční, že se aspoň částečně můžeme schovat pod tribunou. Hráči takové štěstí rozhodně neměli a byli úplně durch ještě před tím než vůbec začali hrát.
Jednalo se o druhý zápas mezi Novým Zélandem a Argentinou. První zápas ve Wellingtonu velmi překvapivě vyhrála Argentina, a tak jsme očekávali odvetu se vším všudy. A všechna naše očekávání se vyplnila. Během první poloviny zápasu položili Zélanďani pět pětek a proměnili všechny kopy. Díky tomu se dostali do výrazného vedení. Argentina za tu dobu totiž proměnila jeden jediný trestný kop. Druhá polovina zápasu byla podstatně méně akční. Každá strana položila jednu pětku a zbytek hrací doby strávil míč víc času v outu než v poli. Ale zážitek, pro který jsme si přišli jsme dostali se vším všudy. Od úvodní haky přes pár pěkných zákroků až po jásání celé tribuny nad výhrou Nového Zélandu. A to, že jsme mokří jak myši nám vlastně zase tolik ani nevadilo.
