Poslední týdny si jsou velmi podobné a v mnoha věcech se od sebe ničím neliší. Můj život mi ale čas od času nezapomíná připomínat, co to znamená být pohromou na cestách. Jsou to takové malé pohromy, které mě každý den vrací nohama zpět na zem a díky kterým se směju, pláču, vztekám a obecně prožívám nejrůznější emoce. Taky mi ale do života přináší rozptýlení a daří se mi díky nim bojovat se stereotypem těchto všedních dní.
Všechny tyto pohromy sbírám už několik týdnů, možná i měsíců, ale pro demonstraci je zahrnu do jednoho zcela hypotetického a naprosto katastrofického dne.
Ráno spím, nemám nastavený budík, protože počítám s tím, že nejdeme do práce. V 7:15 mi někdo klepe na okno. Za půl hodiny bychom měli odjíždět, čekají na nás na novém sadu. Vstávám, běžím do kuchyně, snažím se nasnídat, posbírat si svých pět švestek a vyrazit. Snaha není úplně dostatečná, čtyřikrát se vracím do tiny house, protože jsem si zapomněla nejdřív telefon, pak sluchátka, pak láhev s vodou a ještě nemám holinky. Nachystaný oběd zůstává na schodech, ale to zjistím až za 4 hodiny.
Cestou do práce vjedu do všech děr, které na silnici potkám (a že jich tu je opravdu hodně). Pak přejedu odbočku na sad a musím se někde pracně otáčet. Následně zaparkuju tak, že za sousedního auta nejde vystoupit.
Když dojdu ke svému binu, nejprve zjistím, že jsem si zapomněla nůžky, kterými stříháme citrony a mandarinky z větviček, v autě. Když se s nimi vrátím, všimnu si, že nemám žebřík. Ten stojí hned vedle auta, takže se opět vracím a mám skvělou ranní rozcvičku. Taky posledních několik dní pršelo, takže k autu se nedá dostat jinak než přes bahno a kaluže, které mi sahají do půlky lýtek. Vracím se zpět do své řady a čeká na mě víc plesnivých a rozklovaných mandarinek než těch zdravých. Plesnivé mandarinky rády skáčou ze stromů jen tak a brzy je mám úplně všude, některé i za tričkem.
Kolem 11 dostávám vlčí hlad, ale dál sbírám, protože mi konečně došlo, že můj oběd stojí doma na schodech. Ve 12 si jdu přece jenom dát jablko a pár oříšků. Víc jsem toho v autě nenašla. Zpátky v práci nejdřív padám ze žebříku, pak i přímo ze stromu. Prostřihla jsem si rukavice a škrábla se nůžkama do brady. K svačině si dávám mandarinku, ve druhé ruce držím vypadnuté sluchátko. Ale unavená hlava mi už neslouží. Mandarinku se snažím si strčit do ucha a sluchátko mi hraje do pusy.
Po práci jedu prát do města. Beru celou hromadu svého špinavého prádla a než přejdu ulici, celá hromada si mi postupně rozsype na silnici. V prádelně zjišťuju, že s sebou nemám prací prášek. Vracím se do auta, pokládám klíče na postel, zavírám dveře a znovu už je neotevírám, protože se mezi tím zamkly. Naštěstí mám náhradní klíč v markýze na střeše. Otevírám auto, beru prací prášek a než se mi prádlo vypere, jdu si odskočit na záchod. No vlastně nejdu, protože jsem tam přišla tři minuty po zavíračce a mám smůlu.
Po praní se jdu ještě proběhnout na svůj oblíbený (a taky v širokém okolí jediný) kopec. Je po dešti, běžím terénem a mám s sebou jenom silniční boty, ty trailové si hoví doma, vedle mého oběda. Běh jsem přežila, jedu domů. Cestou vjíždím do zbylých děr v silnici. Doma na mě padá sprcha, která navíc teče studená, protože někdo umývá nádobí. Většina večeře mi spadne na zem, roztrhnu si sáček s čajem a opařím se horkou vodou, kterou rozliju po celé kuchyni. Dávám si sušit boty na verandu, ale to ještě netuším, že v noci bude pršet a neusuším vůbec nic.
Spát jdu vyčerpaná, se spoustou nových modřin a skvělých zážitků. Byl to náročný den, ale naštěstí se nikdy nestal.
Některé pohromy jsou větší, jiné jsou banálnější, ale u všech jen třeba podotknout, že dopadly dobře, nikomu se nic nestalo a opravdu přinášejí jen rozptýlení do mých dní.
A co mě čeká dál? Poslední dva týdny práce a pak konečně dovolená. Troufnu si říct, že zasloužená.
P.S.: Takhle to dopadlo, když jsem si k psaní článku chtěla udělat kafe.
