Když jsme ve čtvrtek ráno přijely na adresu, kterou mi Michal nadiktoval do telefonu, opravdu jsme dorazily do sadu. Respektive těsně vedle něj, ale to už byla jenom malá nepozornost. V kanceláři na nás čekaly smlouvy k podpisu a za 20 minut jsme stály pod kiwi stromem a učily se, co máme dělat. Naším úkolem byl thinning (protrhávání). Cílem je utrhnout všechna kiwi, která jsou moc malá, špatně tvarovaná nebo s Hayward znakem (takový výrůstek z dužniny, který v pytli při sběru trhá ostatní kiwíky, a oni pak hnijí).
S postupem dne jsme poznávaly ostatní kolegy. Nakonec jsme zjistily, že kromě šéfa Zélanďana jsou tu všichni Češi, takže si angličtinu moc neprocvičíme. O den později přijel teda ještě jeden Slovák, ale ani u něj s angličtinou sice asi pochodíme, ale rozhodně není potřeba.
První dny byly velmi náročné. Obě jsme nějakou fyzicky náročnější práci (ve smyslu nesedím u počítače) dělaly naposledy před půl rokem. Hned druhý den jsme pracovaly 7:00-16:30 a večer jsem myslela, že nedožiju ani večeře. Naštěstí náš druhý den byl zároveň poslední pracovní den toho týdne a čekaly nás dva dny víkendu. A já už v sobotu ráno měla zase takovou radost z toho, že jsme našly práci, že jsem úplně zapomněla, že jsem vlastně unavená. Hned jsme vyrazily poznávat okolí (důkladněji než posledně) a narazily jsme na krásnou a útulnou kavárnu, kam bych nejraději chodila po práci každý den. Škoda, že na celém Novém Zélandu kavárny zavírají už ve tři odpoledne.
Náročné nebyly jen první dny, ale i první noci. Kromě toho, že jsem byla tak vyčerpaná, že jsem pak už ani nemohla usnout, jsem při usínání stále viděla kiwi. Únava brzy opadla, kiwi ale stále ne. Kdykoli zavřu oči, vidím kiwi zespoda. A jak se na něm dívám celý den, občas se má fantazie zatoulá někam jinam a místo kiwi vidím brambory ve vzduchu nebo slepičí vajíčka na stromě.
Taky stále velmi těžíme z toho, že jako jediné bydlelíme přímo u sadu. Podmínky zde jsou poměrně bojové, ale oproti životu v autě si připadáme jako ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Máme tu stůl, lavičku, mikrovlnku, rychlovarnou konvici a sprchu. Když jsme dostatečně trpělivé, sprcha může být dokonce teplá. Ale za těch několik posledních týdnů sprchování se studenou vodou z kempingové sprchy jsme si na studenou vodu natolik zvykly, že nám je ta teplá skoro až nepříjemná (edit – tak to prý vnímám jenom já). Největší výhoda bydlení přímo v práci ale je, že teoreticky nemůžeme přijít pozdě do práce. Prakticky to bohužel vypadá tak, že v 6:55 běžím na záchod a doufám, že i ostatní přijedou o minutku později (což se naštěstí obvykle stává).
Další pracovní týden byl hodně deštivý. Hned v úterý jsme měli druhý víkend, protože pršelo tak, že šéfové rozhodli, že do práce nepůjdeme. Blbý na tom bylo, že jsme kvůli tomu museli jít do práce i v sobotu, abychom dohnali resty. Zbytek týdne pršelo dál, jen ne tolik. V těch chvílích jsme si vyzkoušeli, že když prší na kiwi, tak prší i na nás. Dokonce i když už na kiwi neprší, na nás prší dál, protože se voda drží na listech a jakmile utrhneme nějaké kiwi, všechna voda nám naprší do očí.
Sobotní večer jsme si s kolegy za odměnu zpříjemnili a vyrazili jsme po práci na burger. Nakonec se z poklidné večeře stal dobrodružný večer. Slovo dalo slovo a najednou jsme všichni seděli v autě a jeli se podívat na kiwi. Tentokrát už ne na ovoce, ale na ptáčka. Ptáčci kiwi jsou totiž poměrně plachá zvířata. Především jsou ale noční živočichové a ze svých úkrytů vylézají až tak kolem 11 v noci. A tak jsme ve třičtvrtě na jedenáct sedli do auta a jeli 40 minut na místo, kde je prý snadné je potkat.
Musím přiznat, že jsem k celému plánu byla poměrně skeptická. Vyrazili ve skupině 7 lidí, z nichž někteří byli ještě ke všemu ve velmi dobrém rozmaru. Přišlo mi, že jsme moc hluční a nedáváme úplně dobrý pozor na to, co se děje kolem nás. Po 10 minutách chůze jsme ale jednoho opravdu potkali. A za chvíli dalšího. Abychom je nevyděsili, museli jsme svítit pouze červeným světlem, na druhou stranu jsme si je všichni chtěli natočit a vyfotit. Ve výsledku to vypadalo tak, že u jednoho kiwiho se naklánělo přes sebe 7 dospělých lidí se třemi červenými světly a každý se svým mobilem v ruce. Jak jsme se postrkovali, kdo k nim bude nejblíže, většinu z nich jsme jen vyděsili. I tak to byl krásný zážitek.
Už mnohem méně krásné bylo následující ráno. Po výletu na kiwi jsme se se Zuz do postele dostaly až ve dvě ráno. Ale o tom, nebo třeba o něčem úplně jiném, bude zase další vyprávění.
