V neděli 3.12. jsme v 9:30 odevzdaly všechna svá obří zavazadla u přepážky, dostaly jsme letenku, nasadily příruční batůžky na záda a vyrazily skrz budapešťské letiště. Moje největší obavy z pronášení injekcí na ředění krve skrz security control se naštěstí nevyplnily. Pak už jsme si konečně mohly v relativním klidu sednout ke snídani. V obložení mlaskajících Číňanů jsem se začínala cítit že si jídlo dostatečně neužívám. Mlaskat jsem ale nezačala.
V 11:30 jsme už seděly v letadle a čekaly na vzlétnutí. Kupodivu kolem nás byli skoro samí Češi, a to jsme letěly z Budapešti do Šanghaje. Velké překvapení bylo, že jsme neletěli hned od začátku na východ a místo toho jsme vyrazili z Maďarska na západ, nad Českou republiku a pak směr Švédsko. Chvíli jsem si říkala, jestli to bereme do Číny přes Severní pól, ale nakonec jsme odbočili a přece jenom jsme letěli nad Ruskem.
Díky našim speciálním požadavkům na jídlo (bez masa), jsme pokaždé jedly jako první z celého letadla, což nebyl vůbec špatný pocit. Cestou jsme si ještě na střídačku zdřímly, dokonce i ve vodorovné poloze, protože jsme měly celé 3 sedačky pro sebe. I díky tomu nám 10 hodin letu uteklo jako nic.
V Číně nás čekalo jen odebrání otisků prstů, skenování obličeje, další security control a 19 hodin čekání na druhý let. Skoro celých 19 hodin jsme strávily na zemi ve spacáku s hlavou pod lavičku. Zuz spala, já si četla a vymýšlela blbosti. Zbytek času jsme se procházely po naprosto prázdné mezinárodní části letiště (mezinárodní lety nejsou v Číně úplně “in”).
Ve 23:30 místního času jsme se rozloučily s Čínou, nasedly do letadla a vyletěly vstříc novému zítřku. Doslova, protože na Novém Zélandu v tu chvíli byl nový den už dávno a lidé pomalu začínali vstávat do práce. My jsme se naopak posilnily kávou a těšily se na další snídaňo-obědo-večeři. Tento let byl ještě o hodinu delší, ale utekl překvapivě rychle, a to i když jsem téměř nespala. Ne že by nebylo kde, tentokrát jsme pro sebe měly dokonce 4 sedačky, ale káva byla nejspíš moc silná a já místo toho celých 11 hodin pochodovala po letadle tam a zpět.
Po přistání v Aucklandu nás čekala biosecurity control. Jedná se o zajištění ochrany novozélandské přírody. Na Nový Zéland se nesmí přivézt žádné čerstvé suroviny, především ovoce, maso a mléko, taky je potřeba mít čisté vybavení. Takže boty, stan a hůlky je dobré zbavit veškerých nečistot ještě před odletem (ideálně kartáčkem na zuby). Dokonce po letišti chodí cvičení psi, kteří všechny a všechno očichávají. My jsme kontrolou prošly úplně bez povšimnutí a to i když jsem se málem prořekla, že máme sušené ovoce (přísahám, že ho sníme do posledního drobečku).
Pak už stačilo nasednout na autobus, dojet na hostel (cestou neusnout), najíst se a jít spát. Jediná komplikace byla váha našich zavazadel. Především pro moje sešité koleno, které se celou dobu snažilo prolomit zpět do nepřirozeného tvaru. Naštěstí to pro všechny zúčastněné dopadlo dobře, koleno vydrželo a my jsme mohly jít spát do postele. Po 65, v Zuzčiném případě po 69 hodinách na cestě to byla vítaná změna.
