Většina našich dní tady je stejných. Ráno zazvoní budík, my se pokusíme otevřít oči, nějak se vyškrábeme z auta, dáme si snídani a přesuneme se do práce. V práci se celý den snažíme posbírat co nejvíce mandarinek nebo citronů, co to jde. V tu chvíli hodně záleží na tom, jaký máme sad. Na některých sadech je nasbírat hodně mandarinek nebo citronů o něco jednodušší než na jiných. Například náš oblíbený sad u Caroline je skvělý. Rostou tam obří citrony ve velkých trsech, které se sbírají snadno a rychle. Naopak s mandarinkami takové štěstí většinou nemáme. Hned od Caroline jsme jeli na “shit sad”. Jeho název referuje jak o stavu mandarinek (které byly rozežrané a následně značně potřísněné od ptáků), tak o stavu celého sadu, kde se nedalo posbírat skoro nic.
Ve výsledku je ale vlastně úplně jedno, kde sbíráme. Každý den kolem osmé ranní si oblečeme bag, který celý den plníme ovocem podle instrukcí jednotlivých sadařů a sundáme ho zase až po čtvrté odpolední. Malá výjimka je obědová pauza, kterou si celých asi 15 minut náležitě užíváme (pokud si teda nezapomeneme oběd doma, což už se mi taky podařilo).
Po práci nás čeká náš jediný volný čas. Musíme ho ale ještě vyplnit nákupem, vařením, čekáním na sprchu a sušením mokrého oblečení. Já si ještě obvykle ukradnu hodinu času na nějaký sport a najednou je večer, jdeme spát a koloběh našeho všedního dne se může rozběhnout zase znovu.
Občas ale nastanou i dny, kdy máme volno. Například tento týden nám ve čtvrtek řekli, že packhousy (balírny ovoce) nestíhají, a že máme do práce přijít zase až v pondělí. V takové dny se náš režim značně promění. Například vstávání není vůbec tak náročná část dne, když člověk nemusí vstávat podle budíku. I ty oči jdou pak otevřít mnohem snadněji.
A po vydatné snídani se nám otevírá celá paleta možností, co dělat s volným dnem. Například si můžeme uklidit auto, které si to po několika dnech a týdnech každodenního užívání opravu zaslouží (nemluvě o boji s vlhkostí a případnou plísní). Další varianta je navařit si jídlo na nadcházející dny, uklidit tiny house, celý den prospat nebo se koukat na filmy, zajít si do kina nebo do kavárny a nebo odjet na výlet.
Výletování v okolí Gisborne má však svá specifika. A to ta, že tu v nejbližším okolí není nic zajímavého (kromě malinkého lesíka, ve kterém se dá ujít celých 600 metrů). V trošku vzdálenějším okolí (do půl hodiny cesty) se nachází krásné Arboretum, ve kterém jsme ale byli už před třemi měsíci.
A tak když chce člověk zažít nějaké větší dobrodružství, musí si na nějakou chvíli sednout za volant a vyrazit na cestu. Dobré je mít jistotu, že druhý den opravdu nejdeme do práce, což se mi naposledy poštěstilo před měsícem. Měli jsme tři dny volna a já vyrazila na výlet.
Rozhodla jsem se, že to bude výlet i s přepsáním, tak jsem si mohla dovolit vyrazit o kousek dál. Nakonec z toho byl výlet k jezeru vzdálenému 150 kilometrů od Gisborne, který vážně stál za to. Vzhledem k tomu, že jsem se rozmyslela docela pozdě, přespala jsem po cestě ve městečku Wariora. Odpočatá a vyspaná jsem hned druhý den ráno vyrazila k jezeru Waikaremoana, kolem kterého vede trek dlouhý asi 50 kilometrů. Na ten jsem se bohužel nevybavila (což by mohl být skvělý důvod se tam ještě někdy vrátit), ale i tak jsem se po jeho kousku prošla a byla to veliká nádhera. I když počasí se mě snažilo přesvědčit o opaku, když z údolí přicházela mlha a zima. Naštěstí výhledy jsem si stihla užít ještě před tím. Potom jsem si dala zaslouženou koupel ve studeném jezeře a vyrazila jsem zase zpět do běžného pracovního života. Plného vstávání na budík, plesnivých mandarinek, těžkých bagů a studených nocí.
