Znáte takové ty poučky o zdravém životním stylu? Každé ráno se vystavit slunečnímu svitu, ještě před snídaní jít aspoň na 10 minut na čerstvý vzduch, mít pravidelnou fyzickou aktivitu, chodit spát se západem slunce a vstávat při jeho východu, cvičit jógu a meditovat… Mám dobrou zprávu. Stačí žít v dodávce a pracovat na vinici a tohle můžete mít každý den bez sebemenší snahy. Ráno se probudíte, otevřete první dveře, které potkáte a jste na čerstvém vzduchu. Cesta na záchod obvykle zabere aspoň pár minut tam a pár minut zpět. O dostatek fyzické aktivity taky není nouze, protože osm hodin v kuse chodíte po vinici. A jelikož světýlka v autě většinu času nefungují, váš režim se přirozeně přizpůsobil množství denního světla. Jediné co pokulhává jsou meditace a hodiny jógy. Na parkovišti plném lidí a stále přijíždějících aut nebo mlátících dveří se špatně medituje. A na jógu většinou nemáte sílu ani prostor. Na druhou stranu většina prací, které jsem dělala, nespotřebovala mnoho z mé mentální kapacity a teoreticky by se asi dalo meditovat rovnou při sbírání jablek nebo citronů.
Na vinici to je trošku jiné. Učíme se tu každý den tolik nových věcí a zatím žádný den nebyl stejný jako ten předešlý. Celý můj druhý pracovní týden jsme věnovali přesazování části jedné z vinic. Nikdy dřív by mě nenapadlo, kolik kroků vede k zasazení jednoho stromečku vinné révy, a to už byla půlka hotová, když jsem se připojila. Teď jsme už “jenom” měřili vzdálenosti mezi jednotlivými stromečky, nechali vyvrtat díry, zasadili stromečky, natáhli hadice na zavlažování, u každého stromku připevnili k hadici zavlažovací trysku, natáhli dráty ke kterým stromky budou růst a ještě ke každému z nich zapíchli a přivázali tyčku, aby rostl rovně.
Ve výsledku bylo samotné sázení to nejjednodušší. Možná i díky tomu, že to nakonec byl velmi sofistikovaný a dobře promyšlený proces. Za ideálních podmínek je potřeba osm lidí. V zemi je šest děr. Jeden člověk do nich hodí stromečky, šest lidí je bleskovou rychlostí zahrabe a osmý zkontroluje, jestli jsou rovně. A takhle bay po bayi, řada za řadou, přijdeš k díře v zemi, klekneš si, zahrabeš stromeček, udusáš hlínu, posuneš se o deset kroků dál a znovu. Klek, stromek, hlína, posun. Za první den každý z nás zasadil 172 stromků. Sázeli jsme takhle čtyři dny a mysleli si, že to byla ta nejnáročnější práce, co nás čeká. Na konci nám šéf dokonce přivezl pivo a brambůrky.
To jsme ale nevěděli, že ta těžká část nás teprve čeká. Teď totiž musíme udělat všechno proto, abychom ty stromečky udrželi při životě. Akce zavlažování musela být rychlá a přesná, jinak by chudáci uschli. A pak přišly na řadu dráty a tyčky. Ke každému stromečku jsme museli přinést tyčku, podél které poroste a přivázat ji k drátu, aby byly všechny stromy v zákrytu. Já jsem tak sama vyložila z traktoru asi 1500 tyček a společnými silami jsme je přichycovali další tři dny k drátům.
Další týden jsme stromečkům zajišťovali potřebné živiny. Naše vinice je biodynamická, to znamená, že funguje v souladu s přírodou, k postřiku se tu nepoužívá žádná chemie a k dodávání živin používají ručně dělaný kompost a hnůj. Náš šéf nad tím přemýšlí tak, že když si od vinice něco bereme – hrozny, musíme jí zase něco vrátit – živiny. Tentokrát to jsou živiny v podobě kompostu. A speciálního roztoku, který jsme připravovali celé odpoledne.
Nejdřív jsme si mysleli, že si z nás dělají srandu. Řekli nám, že si máme každý vzít kyblík s vodou a dřevěný klacek, sednout si do kruhu a hodinu tu vodu v kyblíku míchat. Potom nám začali vyprávět, že do té vody zrovna vmícháváme shnilý kravský roh, rozemleté vaječné skořápky a trochu hovínek. Tenhle proces se dělá v závislosti na fázi měsíce a musíme to dělat ručně, aby v té práci byla cítit láska a péče. Nedělali si srandu. Po hodině míchání jsme dostali každý svůj smetáček a šli roztok rozprašovat po celé vinici.
Další den začal tím, že jsme do rukou dostali lopaty a šli sbírat kravská a ovčí hovínka. Katherine z Ameriky se kvůli této činnosti dokonce naučila česky a celé dopoledne opakovala “sbíráme hovna”. Měli jsme z toho zase spíš srandu, ale opět to mysleli naprosto vážně. Sbírali jsme základní stavební kámen budoucího kompostu. Část hovínek jsme hodili do sudu a zalili vodou, zbytek jsme postupně vrstvili do kompostu, který jsme dělali následující dva dny. Kompost se skládal z několika vrstev – sláma, starý kompost, větvičky, posekaná tráva, vápenec, hovínka a znovu starý kompost, větvičky, tráva… které jsme vystavěli do hromady vysoké asi jako naše supervizorka. Celý jsme ho pak zabalili do slámy a polili těmi naloženými hovínky. Za dva dny jsme ještě doprostřed vsunuli kuličky s nejrůznějšími přísadami (ze kterých si naštěstí už pamatuju jen heřmánek a pampelišku). Teď ten kompost bude pár měsíců zrát a pak s ním budou hnojit celou vinici.
Takhle to zní možná až moc ezo, ale ve výsledku mi to vlastně dává smysl, rozhodně větší, než stříkat na ovoce chemii a doufat, že to ovoce bude dobré a my zdraví. Zároveň mě neuvěřitelně moc baví, jak se tu učím něco nového opravdu každý den. A taky přísahám, že už nikdy neřeknu, že práce na vinici je snadná. Tuhle chybu jsme udělali a od té doby jsme den ode dne víc a víc unavení a práce je těžší a těžší. Naštěstí to zachraňují ty východy a západy slunce, které si díky životu v autě můžeme vychutnávat každý den.
