Z Rotoruy jsme se přesunuly do městečka Taupo. Město se rozkládá u stejnojmenného jezera, které je největším jezerem Nového Zélandu. Už když jsme do města přijížděly, byla v okolí na místní poměry neobvyklá koncentrace lidí na silničních kolech. Při vjezdu do města jsem si všimla cedule, která hlásala IronMan. Ale až když jsem viděla na louce velké IronMan stany se mi to spojilo. Tady se o víkendu pojede IronMan!! Byť byl čtvrtek, hned bylo jasné, že zůstáváme až do soboty, abychom mohly fandit všem skvělým závodníkům.
Naštěstí dva dny utekly jako voda a my už vstávaly v sobotu v 6:30, abychom stihly závodníkům fandit už od startu. Nakonec jsme stihly start jenom dlouhého závodu, lidem z poloviční trati jsme fandit nestihly. Ale teda ne, že by z toho oni něco měli. Stály jsme asi 300 metrů od startu a ještě ke všemu na útesu, takže neměli šanci vůbec vnímat, že tam jsme.
Další kontakt se závodníky se nám naskytl až při přechodu na kolo. To za námi přišla nizozemská kamarádka z hodiny surfu a říkala nám, že by tu měli závodit dva Češi. Asi minutu na to kolem nás proběhl Petr Vabroušek. Jeden z těch dvou Čechů.
Vzhledem k tomu, že z cyklistické části závodu jsme mohly vidět vážně jenom ten přechod, přesunuly jsme se (stejně jako většina fanoušků) do kavárny. V 10 ráno jsme se konečně nasnídaly a na zbytek času vyrazily do knihovny, kde jsme si domluvily wwoofing (dobrovolničení) na další dny. Po chvíli jsem ale uslyšela bouřlivé fandění a bylo mi jasné, že začala další fáze závodu.
Celá běžecká část se odehrávala přímo ve městě, a tak bylo možné závodníkům fandit po celou dobu běhu. Lidé z dlouhého závodu si navíc museli “odkroutit” hned čtyři desetikilometrová kola, takže kolem každého fanouška proběhli hned několikrát. My jsme samozřejmě vyrazily fandit Petru Vabrouškovi tak, aby věděl, že jsme z Česka, tedy česky. Když probíhal poprvé a uslyšel češtinu, chytře toho využil otázkou “Kolik mám na druhýho v kategorii 50+?”. A tak jsme se rázem staly součástí týmu a v každém dalším kole jsme mu hlásily jak si vede a cítily se velice důležitě. Nakonec první místo neudržel, předběhl ho jeden Belgičan, ale ten běžel takovou rychlostí, že zaběhl traťový rekord jejich věkové kategorie.
Náš poslední úkol byl udělat fotku z cíle. Uznávám, na tento úkol jsem se měla připravit lépe, fotka z mobilu nebyla nic moc. Na druhou stranu jsme mohly aspoň pogratulovat novému vicemistrovi Nového Zélandu hned po doběhu. Taková příležitost se člověku nenaskytne každý den.
Nejen tato gratulace, ale především celý den plný fandění mě (stejně jako každý závod, který vidím) motivoval k tomu, že to chci taky zažít. A tak jsem ještě večer, hned po příjezdu na spací místo šla běhat, abych si tento sen mohla taky někdy splnit. Den jsem zakončila studenou sprchou za neustálého bzukotu (a kousání) komárů a usínala jsem s dobrým pocitem a 30 tisíci kroky. A taky vidinou, že zítra už budu usínat v posteli.
