13. den
I když Norové tvrdili, že v noci pršet nebude, realita byla jiná. Blesky byly tak silné, že jsem je viděla i přes zakryté oči a hromy tam zní snad ještě teď. Usínání bylo těžké a těžká byla i noc. Celou dobu jsem se jenom bála, že bude tak pršet, až mi uplave oblečení, které jsem si dala sušit na kolo. Ráno jsem tam všechno oblečení našla, ale bylo tak mokré, že jsem mohla znovu ždímat (aspoň se z něj vypraly zbytky mýdla, které se mi včera už nechtělo máchat).
Snídani jsme chtěly mít rychlou a efektivní, abychom vyrazily co nejdříve a ujely co nejvíce kilometrů, než zase začnou vedra. I když jsme snídaly jen banán a sušenky, stejně nám celý ranní proces zabral hodinu a ještě jsme hned měly hlad.
Od nejbližšího obchodu nás dělilo 13 kilometrů a skoro hodina cesty, protože jsme musely přejet přes pořádný kopec. V tu chvíli jsem už zase byla nervní, že nestíháme a že nic neujedeme. Posledních pět dní se totiž už neptám na nic jiného než “Jak je to ještě daleko?” a počítám každý metr, o který jsme blíž Chorvatsku. Uklidnil mě až burek k snídani a zjištění, že nám zbývá posledních 144 kilometrů. To už musíme za tři dny zvládnout i pozadu, ne?
S lepší náladou a hlavně plným břichem jsme vyrazily znovu na trasu. Tentokrát nás čekal obrovský a hlavně prudký kopec. Jak nahoru, tak i dolů. Nahoru to ještě šlo, ale to nejspíš jenom díky tomu, že mám posunuté vnímání kopců a jak prudké jsou zjišťuju obvykle až cestou dolů. Tohle byl přesně takový případ. Až cestou dolů, jsem zjistila, že ten kopec je vážně prudký, a že kdybych neměla ten náklad nad zadním kolem, nejspíš bych letěla přes řidítka (a to jsem si i teď málem seděla na zadním kole, jak jsem se snažila mít zadek za sedlem). Pod kopcem byl náš jediný cíl dojet k vodě a přečkat poledne ve stínu.
Po mnoha náročných dnech jsem si chtěla dopřát i odpoledního šlofíka, ale pokaždé, když už jsem skoro spala, něco mě vyrušilo. Nejdřív přijeli jiní Češi s dodávkou se vykoupat, potom odjížděli, pak projel náklaďák, pak mi po noze lezlo klíště. No prostě pořád něco. Až jsem to vzdala a začala hledat kemp v Chorvatsku, ve kterém už za tři dny budu od rána do večera jíst zmrzlinu a meloun. A občas se půjdu vykoupat do moře.
Jenže. Změnou místa určení (místo do Rijeky teď jedeme do Opatijy) se změnila i naše trasa. Kromě toho, že nakonec pojedeme přes Ljubljanu, tak jsme ještě ke všemu nemusely jet přes ten strašný kopec. No nic, to stejně už nevrátíme.
Průjezd Ljubljanou byl o hodně jednodušší než třeba Vídní, dokonce i Maribor nám přišel horší. Za ní jsme napustily vodu na benzínce a začaly hledat ubytko pro dnešní večer. Měly jsme vykouknuté nějaké sportoviště asi 15 kilometrů daleko, kam bychom přijely někdy kolem deváté a ještě jsme neměly jistotu toho, že nás tam pustí. Začaly jsme tedy hledat jiné alternativy. Jedna taková se naskytla na málem políčku, kde postarší pár sbíral mandelinky z brambor. Zkusily jsme to. Sice nemluvili anglicky, ale i tak jsme nakonec skončili u nich na zahradě.
Nejdřív zavolali své dceři, která anglicky uměla, ta nám vše vysvětlila, pak nasedli do auta a řekli nám, ať jedeme za nimi. Po pár kilometrech jsme stály u nich na pozemku a jedly domácí vajíčka. Taky trvali na tom, že si musíme dát sprchu a ještě se nám stále snažili vnutit spaní u nich na gauči. Zároveň nám ale taky několikrát řekli, že jsme “crazy” (to o sobě už naštěstí víme).
Před spaním jsme už jenom pronesla větu, po které většinou nenásleduje nic příjemného. “Zuzi, mně je nějak divně.”
