11. den
Vstávání bylo už zase těžké. Slunce nás z našeho “obnaženého” stanu bez tropika vyhnalo už o půl sedmé. Už to nás úplně nepotěšilo. Ranní náladě nepřidalo ani málo vody ani všudypřítomní slimáci. Rychle jsme sbalily stan, vyklepaly slimáky a vyrazily na benzínku pro vodu. První kilometry dnešní trasy totiž vedly po cestě hned vedle dálnice a jediná možnost, kde nabrat vodu bylo právě na benzínce.
Bohužel na benzínce si vodu na čaj a na zalití kaše neuvaříte, takže jsme musely dál. Slunce dnes peklo už od samého rána, takže jsme musely hledat místo ve stínu. Našly jsme ho až po 12 kilometrech, před zavřeným obchodem.
Horko je minutu od minuty horší. Jedeme do Mariboru, kde se rozhodneme, jestli pokračujeme po rovinkách, ale na slunci nebo do kopců, nejspíš lesem. Vyhrály rovinky. Našly jsme si cestou totiž jezero, ve kterém bychom se mohly vykoupat. Nemyly jsme se tři dny a už by se to docela hodilo.
K jezeru jsme dojely po skoro 40 kilometrech. Já posledních 20 už nechci nic jiného než vodu. Spoustu vody a pak jít spát. U jezera jsme zjistily, že není úplně koupací. I když by to asi šlo, je tak špinavé, že bychom si moc nepomohly. Začínám propadat mírnému zoufalství. Chci se umýt!
Naštěstí kolem jezera teče potok. Skáčeme do něj. Pereme jak sebe, tak špinavé oblečení. Po koupeli následuje oběd a šlofík. Všechno z toho bylo moc potřeba. Nejradši bych v hodinových intervalech střídala tyto tři činnosti po zbytek dne. Voda – jídlo – spánek.
Po dvou hodinách klidu jsme si daly svačinu a vyrazily na zmrzlinu o 10 kilometrů dál. Ještě jsem ani nenasedla na kolo a už jsem měla hlad. Zmrzlina ve mě zmizela jak nic a už jsem zase pokukovala, co by se ještě dalo sníst. Ale bylo potřeba vyrazit dál a začít hledat místo na spaní.
Slovinské kopce si s námi hrají. 14% nahoru, 15% dolů, 18% nahoru, 18% dolů. Ve chvíli, kdy jsem se chtěla začít litovat a nadávat, že mě nebaví jezdit pořád nahoru dolů, jsme potkali další bikepackerku z Česka. Prý jede z Itálie od pátku (dnes je neděle) a snaží se ujet 200 kilometrů denně. Včera jí to teda nevyšlo, protože jela 3 hodiny do kopce. Tak jen zamrkáme, popřejeme jí hodně štěstí a doufáme, že nepojedeme o moc víc než 70.
Kolem 65. kilometru už začínáme být trochu nervózní. Nejde o to, že bychom měly najeto moc, ale přece jenom jsme se u oběda hodně zdržely a už je spousta hodin. Nakonec se nám podařilo domluvit rovný plácek vedle hospody s dětským hřištěm, přesně na 70. kilometru.
Pak už nás čekala jenom čočka s rýží, jako každý večer a teď už hurá na kutě.
