10. den
Podle plánu jsme měly vstát brzy a dohnat včerejší resty. Z plánu sešlo už ve třičtvrtě na osm, kdy jsme vstávaly (nejpozději za celou dobu našeho výletu). Druhá čára přes rozpočet bylo zjištění, že nejbližší obchod máme 18 kilometrů daleko. Na oběd dobrý, ale my jsme neměly koupenou ani snídani. Zachránily nás pouze sušenky a čínské polívky, připravené na nouzové případy. Před snídaní jsem už byla tak protivná, že mi Zuzka řekla, ať radši nemluvím. Však znáte hladové lehkáče.
I s pozdějším startem jsme vyrážely v pro nás ještě dobrý čas. Po deseti minutách jízdy nás ale zastavil děsivý zvuk mého kola. Znělo, jako by se mělo rozpadnout. Zkusila jsem dotáhnout nosič na brašny, nepomohlo. Dotáhnout kliky a pedály, nepomohlo. Zkontrolovat řetěz, nepomohlo. Zkusit točit pedálem naprázdno, nepomohlo. Voláme lékaře na telefonu (kupodivu stejnému, jako když jsem měla zdravotní problém já, má totiž kontakty). Lékař to diagnostikuje jako špatné ložisko ve středu. Doporučuje zajet do servisu. Jenže je sobota, pravé poledne. Nejbližší cykloservis (od nás 2 hodiny jízdy autem) zavírá v jednu. A zítra mají zavřeno úplně všechny servisy v celém Rakousku i přilehlém Slovinsku, do kterého s trochou štěstí ještě dnes dorazíme. Nezbývá nám nic jiného než prosit cyklo-boha, aby nás pustil dál.
Obědový nákup byl ve znamení dvou dnů bez obchodu. Vzaly jsme toho hodně. Respektive o hodně víc než je nosnost našich nosičů. Ale v tuto chvíli nám nic jiného nezbývalo.
Obědváme v lázeňském pohraničním městě. I trasa nás dál vede těsně vedle hranic, jen se tak divně točí a zahýbá, že jí ani jedna moc nerozumíme. Já zatím zpívám svému kolu. Jednak aby se uzdravilo, ale taky abych neslyšela ty příšerné zvuky. Taky stále vyhlížíme nějakou vodu, ve které bychom se mohly vykoupat. Jenže je buď soukromá, zelená a nebo placená a to se nám ani do jednoho nechce.
Ještě v Rakousku jsme si daly poslední svačinu, napustily si vodu a vyrazily ke Slovinským hranicím. A musím říct, že divnější a méně příjemné místo jsme zatím ještě nepotkaly. Snažily jsme se proto o co nejrychlejší průjezd. Hlavně ať jsme rychle pryč.
Další nemilé překvapení, které nás čekalo za Slovinskými hranicemi byla ztráta značení naší trasy Euro Velo 9, která měla vést až do Mariboru. Naštěstí jsme si zajely jen jednou a malý kousek. Pak už nás Slovinsko vítalo, jak se patří, pořádným kopcem. Na jeho konci už jsme byly tak hotové, že jsme se zeptaly hned prvního člověka, jestli mu můžeme spát na zahradě. Naštěstí souhlasil, takže teď už vaříme večeři, stavíme stan a slavíme, že jsme přežily další den.
