14. den
Náš den začal snad ještě dřív než skončil ten předchozí. Vlastně nejspíš začal větou “Zuzi, mně je nějak divně.” Pokračoval rychlým budíčkem o půlnoci, kdy mi začalo divně bublat v břiše. Pak následovalo ještě mnoho návštěv okolního křoví. Nejprve Zuzka zvracela v jednu, já zvracela o půl druhé, já pak znovu ve tři, tehdy to šlo i spodem a završila to Zuzka ve čtyři zvracením. Já jsem mezitím chodila každých 10 minut preventivně ven, abych to když tak stihla. Do toho začala bouřka, takže každá návštěva křoví obnášela i docela studenou sprchu. Škoda, že jsme u toho obě měly zimnici.
Náš plán spát aspoň osm hodin nevyšel. Jestli jsme každá spala tři, tak je to ještě hodně. V sedm ráno, kdy přestalo pršet, jsme šnečí rychlostí sbalily stan a vyrazily do Lidlu pro Colu a kapesníky. Ty tři kilometry, které nás od Lidlu dělily jsme jely asi třičtvrtě hodiny. I malé dítě na odrážedle by tam bylo dřív.
Jako dva bezďáci jsme seděly před Lidlem, pily Colu a doufaly, že se dožijeme večera. Když nás Slunce vyhnalo od Lidlu do přilehlého parku, jen jsme si rozložily karimatky na zemi a půl dne tam prospaly.
Abych to vysvětlila, k tomuto stavu vedlo hned několik okolností. Nejpravděpodobnější z nich je, že jsme si napustily špatnou vodu na benzínce na záchodech. Další varianta ale je, že jsme si to na sebe přivolaly samy, když nás obě napadlo, že se nám už dlouho nestala žádná pohroma (a to píšu blog s názvem Pohroma na cestách). A poslední, že jsem si to přivolala i sama, když jsem řekla, že přece za tři dny do Chorvatska i docouváme. Vypadá to, že nedocouváme.
Ve dvě hodiny jsme se rozhodly, že je čas posunout se dál. Shodly jsme se, že dnes není jiná varianta, než spát v kempu. Potřebujeme si pořádně odpočinout a neřešit vůbec nic jiného, než jak si lehnout, aby nám nebylo tak hrozně špatně. Abychom se tam dostaly, musely jsme rozdělit své síly. Jedna šla do lékárny pro černé uhlí, druhá sbalila náš squatt. Teď už jediný cíl bylo dojet do kempu 10 kilometrů daleko.
Jely jsme pomalu. Opravdu pomalu. Zastavovaly jsme snad každý kilometr. Vždy si dát lok Coly, doušek vody a 10 minut ležet v trávě a sbírat síly na další kilometr. Když jsme přejely odbočku a jeden kopec jsme šlapaly zbytečně, poprvé za celý den jsme si vedle sebe stouply a rozplakaly se. Rozum nám ale zakázal dál brečet. Musely jsme přece šetřit síly, abychom dojely.
Ve městě Logatec jsme měly dva úkoly. Koupit další Colu a najít ten kemp, do kterého míříme. Život v reálném světě mi moc nešel už pár dní zpátky, kdy jsem zapomněla, jak se používá kohoutek na vodu. Dnešní stav byl oproti tomu úplně jiná liga. Po obchodě jsem se jenom motala, pro housky k “večeři” jsem se vracela asi třikrát a největší problém bylo najít čistou neperlivou vodu. Hledání kempu bylo po tomto už za odměnu (to totiž obstarávala Zuzka).
V kempu jsme se ptaly, jestli mají místo pro dva lidi a jeden stan. Musely jsme je hodně pobavit, protože tu jsme jediní dva lidi a stan. Díky tomu ale máme sprchy, záchody i pračku (v ceně!!!) jen pro sebe, takže nás už žádná noční pohroma nemůže zaskočit nepřipravené.
Teď si jdeme dát černé uhlí k večeři a snad se nám podaří dospat tuto noc.
