12. den
Dnešní den začal větrně. Až tak větrně, že šla Zuz vařit snídani za roh. Já jsem se mezitím protáhla a začala balit stan. K snídani jsme měly každá porci asi tak pro tři lidi, což nás tak akorát zasytilo.
Prvních 15 kilometrů jsme měly průměrnou rychlost přes 20 km/h a dosáhly jsme tak nejvyšší průměrné rychlosti za celou dosavadní cestu. Tyto kilometry nás dovedly do městečka Celje a do Decathlonu na který moje kolo čekalo už tři dny. Dneska totiž vstalo zase špatnou nohou a po včerejšku, kdy jen spokojeně předlo, si dnes zase stěžuje a vydává divné zvuky. Pan mechanik v Decathlonu to diagnostikoval jako povolenou páku. Tu utáhnul, trochu ho chudáka vyčistil a popřál nám šťastnou cestu.
500 metrů za Decathlonem začal divný zvuk znovu. Zbývá nám ale už jen něco málo přes 200 kilometrů. Jsem rozhodnutá, že já i kolo to zvládneme. Minimálně k nejbližšímu jezeru. Dál uvažovat nechci. Je takové horko, že po mně tečou čůrky potu i když stojím ve stínu.
K jezeru nám zbývá asi 25 kilometrů. Jdeme jen nakoupit a valíme tam, jinak se uškvaříme. Posledních pár kilometrů už sníme jenom o vodě.
Prvotní děs, že se do vody nemáme kudy dostat střídá obrovská úleva, když najdeme molo a rovnou naskáčeme do vody. Po nuceném obědě (z horka už ani nemáme hlad, pro mě velmi nezvyklá situace) sedíme u vody další dvě hodiny. Pak nám to už ale nedá a sedáme zpět na kolo. Nejbližší fotbalové hřiště je až za dalších 35 kilometrů.
Tohoto rozhodnutí litujeme hned po prvním kopci. V tomhle vedru se vážně jet nedá. Jen silou vůle se doplazíme k potoku, který tu protéká. Sedneme si někomu skoro do garáže, protože to je jediný stín s přístupem k vodě.
Ve tři čtvrtě na šest jsme se odvážily vylézt ze stínu a vyrazit opět na trasu. Čekal nás dlouhý kopec. Pokaždé, když jsem zastavila, polilo mě tolik potu, že jsem se cítila, jako bych zrovna vylezla ze sprchy.
Vzhledem k pozdní hodině jsme už pomalu pokukovaly po zahradách a loukách, kde bychom mohly spát dnes v noci. Takové místo se nám podařilo najít těsně před 70. kilometrem. Viděla jsem paní na zahradě s loukou přes cestu. Zkusila jsem to. Sice neuměla anglicky, ale domluvily jsme se. Pak nám pro jistotu poslala i svou dceru, která nám všechno, včetně toho, kde se můžeme umýt a kam máme postavit stan, vysvětlila perfektní angličtinou.
Už jsme si jen uvařily, vypraly a teď si ze stanu užíváme výhled na světélkující světlušky. (A Zuz už kouká na menu našeho zpátečního vlaku.)
