2. Den
Vstávání je dnes náročné. Ale pro mě je poslední dobou každé vstávání náročné. A nemám si na co stěžovat, spaly jsme až do 7:30, to je přece krása. Užíváme si pomalé ráno, cvičíme jógu, vaříme snídani a využíváme luxusu prázdného tábořiště (především volných kadibudek). Tímto děkujeme táborníkům z Hostýnských vrchů. Po necelých dvou hodinách vyrážíme dál na cestu. Čeká nás kopec, který jsme včera už nezvládly, právě kvůli tomu skvělému tábořišti. Na jeho konci nás ale čeká odměna v podobě pramene, kde si můžeme nabrat vodu.
Zatím je každé sesednutí z kola a hlavně pak následné nasednutí hodně cítit, takže se nezdržujeme dlouho a jedeme dál. Po prvním kopci nás za odměnu čekají první dnešní výhledy a taky první sjezd. Je zajímavé, jak jinak se kolo chová s nezvykle velkou zátěží (každá máme asi 8 kg věcí + 2 kg váží samotné brašny). Nejvíc mě baví, jak ten těžký zadek drží v zatáčce. Horší už je setrvačnost, se kterou se řítíme dolů a na kterou nejsem úplně zvyklá (pro jiné dobrodruhy na kole, kteří vyrazí s podobnou zátěží, doporučuju brzdit opravdu včas). A ještě horší je, když se na tu setrvačnost spoléháte cestou do kopce, ale to skvělé závaží nad zadním kolem vás zabrzdí dřív než čekáte. Jinak je ale jízda na kole na těžko skoro až zábava. Především když se přestanete koukat na hodinky a na rychlost pohybu.
V dalším kopci nás čeká naše první 12% stoupání. Zuzka se nechce uvařit, tak slézá z kola a vzhůru ho tlačí. Já o následcích svých činů obvykle neuvažuju, takže valím dál.
Do Zlína, kde nás čeká Zuzky mamka, jedeme vyloženě hladové. Život nám zachraňuje jenom hrst malin nasbíraná v posledním kopci. Support od Zuzčiny mamky přišel vhod. Doplnila nám lahve s vodou, dala nám powerbanku na nabíječku a ještě nám přinesla smoohtie z čerstvých jahod (díky kterému jsme měly sílu dojet ke Kauflandu o 800 metrů dál).
Teď jenom pro kontext, Zuzka mi posledního půl roku v pravidelných intervalech opakuje, že když je člověk takhle na cestách, musí jít do obchodu nejdřív jenom pro to, co teď sní a až pak nakoupit věci na “potom”. Takže když jsem ji vyslala do Kauflandu, myslela jsem, že se této své taktiky bude držet. Přišla s plnou taškou jídla, ze které čouhala krabice Cini minis. Neřekla bych, že to zvládneme sníst hned. Ještě abych to dovysvětlila, naše nosiče na brašny mají nosnost 10 kg, takže to s tím jídlem, které vezeme, nemůžeme úplně přehánět.
Po dvou hodinách jsme boj s jídlem vzdaly, to nesnězené jsme naložily do brašen a vyrazily jsme do Decathlonu pro mazání na zadek a solární panel. U Decathlonu se opět potkáváme se Zuzčinou mamkou, která tentokrát usedá na kolo a dělá nám domestika na průjezd Zlínem a podél části Baťova kanálu. Po rozloučení s mamkou potkáváme skupinku čtyř cyklistů na silničkách, kterým jdu do háku, a naprosto nečekaně je uvisím.
Za Uherským Hradištěm začínáme pomalu hledat místo na spaní. Nakonec jsme při hledání ujely o 8 km víc, než jsme plánovaly. Taky jsme odbočily z trasy a trochu jsme se vrátily. Všechny možnosti, které jsme ke spaní chtěly využít byly ale tak marné, že jsme nakonec jely do nejbližší vesničky a zeptaly se, jestli jim můžeme přespat na fotbalovém hřišti. Mohly jsme. A taky jsme mohly (tentokrát už na tajno a bez ptaní) využít místních “veřejných sprch” v podobě zavlažovače trávníku.
Nejlepším momentem večera ale stejně bylo zjištění, kolik peněz se nám už podařilo vybrat pro děti s cystickou fibrózou. Díky tomu jsme mohly jít spát s dobrým pocitem a skvělou náladou.
