16. den
Zuzi se dnes vzbudila v 6 a šla na záchod. Myslela jsem, že pak půjde ještě spát, ale přišla s tím, že je venku krásně a ať si s ní jdu lehnout ven. Musím uznat, že ten výhled za to stál.
Já jsem si ke snídani netroufla na víc než pár piškotů, Zuzka he ale odvážnější a dala si už i banán a máslové sušenky. Protože už týden nesním o ničem jiném než o chvíli, kdy už konečně budeme u moře, snažila jsem se dnešní odchod z kempu urychlit. Podařilo se nám to chvilku po 9, za což jsem na nás docela pyšná.
Cesta nás dnes bohužel vedla po docela frekventovaných silnicích. Na mapě vypadaly v pohodě. Hned vedle byla rychlostní silnice i dálnice, tak jsme doufaly, že všichni pojedou po jedné z nich, ale mýlily jsme se. Respektive to, kolik kolem jezdilo aut, nás přesvědčilo o opaku. Zároveň řidiči (zvlášť ti místní) nebyli moc ohleduplní, což z tohoto úseku udělalo jednu z nejhorších částí celé trasy. Zkusily jsme proto odbočit do lesa na nějakou vedlejší lesní stezku. Ta byla ale v takovém stavu, že jsme po ní zvládly ujít kilometr s kolem v ruce, po kterém jsme se zase s chutí vrátily na hlavní silnici. S takovou bychom do cíle asi nikdy nedorazily.
Zpátky na silnici byli asi nejhorší místní řidiči, ti nás předjížděli skoro i v zatáčce. Naopak ti tři Češi, které jsme potkaly nás odjížděli opravdu ohleduplně, za to jim patří velké díky.
Za chorvatskými hranicemi se nám ulevilo, když jsme aspoň na chvíli mohly sjet z hlavní silnice na nějakou méně frekventovanou. A měly jsme obrovské štěstí, že nás první defekt cesty potkal až tam. Teda štěstí… Po ujetí více než 950 kilometrů jsme 15 kilometrů před cílem poprvé za celou cestu píchly. Pro Zuzku to byla dokonce celoživotní premiéra. Naštěstí jsme měly duši do pár minut vyměněnou a mohly jsme vesele pokračovat dál.
O tři kilometry dál jsme poprvé uviděly moře! A Zuzka píchla podruhé. Zde přiznávám svoji chybu. Sice jsem kontrolovala plášť, jestli v něm nezůstal kamínek, ale nebyla jsem dost důkladná a při druhé výměně duše jsme zjistily, že v něm byl schovaný kousek skla. Ten způsobil velkou pohromu. Nejen že jsme musely znovu měnit duši, ale při nasazování kola jsme strhly závit na osičce a neměly jsme jak připevnit Zuzky zadní kolo k rámu. Po hodině velkých nervů a neúspěšných pokusů jsme pomocí matičky z odrazky a podložky z nosiče na brašny utáhly osičku asi na jeden a půl závitu a vyrazily vstříc posledním kilometrům.
Já jsem po zbytek cesty hypnotizovala Zuzky zadní kolo. Na dálku jsem ho přemlouvala, aby zůstalo, kde je a zároveň jsem sledovala, jestli drží a Zuz může jet dál nebo upadlo a mám křičet “Slez, nemáš kolo.”
Do kempu v Opatije nevedla jiná cesta než po další frekventované silnici, tentokrát mezi luxusními hotely. Naštěstí nás díky obrovské únavě ani nestihlo napadnout, jak nepatřičně tu musíme mezi těmi bavoráky vypadat. Když nás paní na recepci v kempu uviděla, už z dálky nám oznamovala, že se můžeme jít nejdřív umýt, najít si místo pro stan a ať přijdeme zaplatit až pak.
Najít místo nám trvalo skoro půl hodiny. Další snad hodinu jsme jen seděly na zemi, přemítaly o cestě i o místě, kam jsme dojely a nebyly se schopné hnout. Vystřídaly jsme snad všechny možné emoce a všechny je umocňoval obrovský hlad.
Zpátky na recepci jsme přišly asi o dvě hodiny později. Já v právě vypraném a ještě mokrém tričku, protože mě nenapadlo nic lepšího, než si do něj v cíli utřít svůj zpocený obličej.
K večeři jsme si udělaly čínskou polévku a oficiálně tak ukončily éru našich zažívacích problému. Stačilo si už jen nafouknout karimatky a jít spát. To jsme taky udělaly, ale do 5 minut jsme stan přenášely o 10 metrů dál, protože jsme zjistily, že stojíme přímo pod lampou a neusneme ani se zakrytýma očima.
