17., 18. a 19. den
Den po dojezdu jsme chtěly jen spát, spát a spát. Sluníčko si o tom ale myslelo své a vzbudilo nás už v sedm. Brzký budíček jsem aspoň využila k cestě pro snídani. Toho jsem litovala už v obchodě a abych vůbec došla zpět do kempu, musela jsem si dát přímo před obchodem ledovou kávu. Moje nohy vypověděly službu.
Po snídani jsme usnuly na kamení přímo vedle stanu. Následný přesun na pláž nám zabral další hodinu a půl. Únava, kterou jsme zažívaly byla nepředstavitelná. Na pláži jsme na pět minut skočily do vody a zpátky na suchu jsme opět na hodinu usnuly.
Celý den čas letěl ani jsme nevěděly jak. Člověk na chvíli zavřel oči a zjistil, že se už skoro stmívá. Po večeři jsme sebraly poslední drobečky sil a vyrazily do města. Po třech kilometrech jsme zjistily, že do města to je další tři kilometry a že by nám celý výlet dal 10 kilometrů. Na to jsme neměly dost sil. Vzdaly jsme to, otočily se na podpatku a šly zpátky do kempu spát.
Horko další den nepolevovalo a ani naše únava nebyla o moc menší. Celý den probíhal v podobném duchu jako ten předešlý. Ultradlouhá snídaně, přesun na pláž, moře, šlofík… Cestou z pláže jsme si dopřály zmrzlinu a na cestu do města jsme si vzaly kola. Díky tomu jsme se mohly podívat po krásách Opatijy. V deset jsme už ale byly zase tak unavené, že jsme sotva zvládly sprchu a už jsme spaly.
Další noc byla snad ještě krutější než ty předešlé. Vedro, vedro s zase vedro. Boj s ním jsem vzdala o hodinu dříve než jsem chtěla a už o půl osmé jsem se na karimatce vedle stanu protahovala. Po mé vysněné snídani (bagetě s nutelou) už nám nezbývalo než sbalit stan a vyrazit na vlak.
Dovolená skončila, opět nakládáme brašny a sedáme na kolo. Nádraží v Rijece je od našeho kempu 17 kilometrů. Na opravu Zuzčina kola jsme neměly ani sílu ani prostor a tak čekáme, jak moc dramatická bude cesta.
Naštěstí jediné drama celé cesty bylo šílené vedro, které nás provázelo už několik posledních dní. A taky sucho v našich ústech, jako bychom pořád nedokázaly dopít deficit tekutin. Zuzčino kolo ale cestu zvládlo, my taky a ve tři odpoledne jsme nastoupily na vlak, který nás odvezl až do Brna.
Za luxus ve vlaku jsme si připlatily a poprvé v životě jsme jely v lůžkovém voze. Nevím, jestli se sám RegioJet smiloval nad námi nebo nad případnými spolujezdci, ale celou cestu jsme měly kupéčko samy pro sebe a mohly jsme tak využívat všech jeho výhod. Ta nejpodstatnější byla, že jsme mohly v 9 večer zhasnout, zatáhnout rolety a spát až do Brna.
Tak to je konec našeho putování do Chorvatska a zpět.
Na kole jsme ujely 976 kilometrů, nastoupaly 7328 výškových metrů a klesly o dalších 261 metrů víc. Celá cesta nám zabrala 16 dní. Spaly jsme na čtyřech fotbalových hřištích, třech zahradách, na dětském hřišti, na farmě, na vesláku, na terase a ve dvou kempech.
Vlakem nám cesta zpět trvala 16 hodin a 12 minut. Ujely jsme přes 800 kilometrů a krásně jsme se vyspaly.
Cestou jsme zažily spoustu skvělých i méně skvělých zážitků. Potkaly jsme spoustu skvělých i méně skvělých lidí. A díky vám a vaší podpoře jsme pomohly mnoha dětem s cystickou fibrózou.
