5. den
Zuz tvrdí, že nám nějaký pták začal sezobávat brouky ze stanu. Já tvrdím, že se náš stan rozhodnul, že se prostě nevyspím a začal mě budit. Tak jako tak jsem už zase byla v 7 venku, roztahovala si karimatku a šla se protáhnout.
Všechno vaření snídaně, balení se a chození na záchod nám zabralo spoustu času a vyjížděly jsme až lehce po desáté. Hlad jsem dostala u cedule na konci vesnice, ve které jsme spaly. Už po 10 kilometrech jsem snědla všechny svačinky, které jsme v tu chvíli měly s sebou. A od smrti hladem mě zachránily až “ženské problémy” kdy jsem místo hladu řešila, jestli vykrvácím hned nebo až za chvíli.
Schoulená do klubíčka jsem před obchodem čekala na Zuz, až nám koupí oběd a mě zabere pilulka proti bolesti. Naštěstí to vyšlo ve stejnou chvíli, takže k obědu jsem už měla zpátky svůj vlčí hlad.
Pak už nás čekala cesta do Vídně. Už na předměstí jsem si říkala, že to bude náročné. Vždyť nás vyčerpal i průjezd Zlínem, co budeme dělat tady? Naštěstí je ve Vídni skvělý systém cyklostezek a na kole se člověk dostane kamkoli. Jen toho využívá strašně moc lidí (což moje ekologické srdéčko velmi těší, ale zkuste si tam jezdit s brašnama za zadkem). Z celé Vídně si vlastně pamatuju jenom zelenou čáru pro cyklisty a Zuzčino zadní kolo, které jsem hypnotizovala, abych se jí zvládla držet. Asi největší problém totiž byl, že jsme Vídní projížděly mezi sedmnáctou a devatenáctou hodinou, tedy ve chvíli, kdy všichni jeli z práce. Byl to docela šok po všech těch vylidněných vesničkách a městech, co jsme v Rakousku zatím potkaly.
Předem jsme věděly, že ve Vídni spát nemůžeme a počítaly jsme s tím, že ji musíme přejet. V hloubi duše jsme věřily, že v nejbližší vesnici objevíme další fotbalové hřiště, kde si za tribunou postavíme stan. To se nestalo. Místní manažer mi milým, ale odmítavým tónem vysvětlil, že “it’s not possible”. Tak jsme jely dál.
Hladové a vyčerpané jsme to zkusily v další vesnici. Ani tam nám to nedovolili, ale prý o 200 metrů níž byly o víkendu BMX závody, kde lidi stanovali, tak ať si stan postavíme tam. Po dlouhé debatě se rozhodneme, že to risknem. Zuz vytahuje vaření a já jdu poprosit paní opodál o vodu. Tak ze slušnosti se zeptám, jestli si myslí, že tam ten stan mít můžeme. Řekne mi to stejné, ale pak se zamyslí a zeptá se “A u mého kamaráda v obýváku byste spát nechtěly? Pronajímá tam pokoje, tak to se k němu určitě vejdete. Dejte mi telefon, já mu zavolám. Vzala bych vás k sobě, ale mám tam maminku a nemám pro vás pokoj.” A tak se stalo, že za 15 minut přijel kamarád, nadiktoval nám adresu svého bytu a my jsme měly kde spát.
V našem novém doma jsme se poznaly se Španělem, kterého baví jazyky, tak se živí jako překladatel, a s Turkem, který učí informatiku na místní univerzitě. A taky se skvělým panem Johanem, který celý dům vlastní a který kvůli nám uklidil celou terasu, jen abychom se vyspaly. Taky jsme se mohly umýt a najíst jako normální lidi z talířů.
Když jsme šly spát, vyvolala jsem rozruch v celém bytě, protože jsem místo polštáře měla oblečení poskládané v obalu na spacák. Všichni tři trvali na tom, že si musím vzít aspoň deku. Pak nám popřáli dobrou noc a my upadly do kómatu.
