6. Den
Vstávání v 7 bylo po prodloužené večerce těžké, ale musely jsme dům opustit před 8 ranní, abychom pánům nekomplikovaly život. Tak jsme jen vstaly, sbalily si své saky paky a vyrazily opět na trasu. Po pár kilometrech jsme potkaly posezení u potoka, kde jsme zastavily, uvařily si snídani a aspoň na pár minut naplnily své hladové břichy.
V 9 jsme už byly zase zpátky v sedlech a ujížděly jsme vstříc dalším kilometrům. Tato etapa vedla velmi různorodou krajinou. Od zelených luk, přes údolí plné továren a (opravdu voňavých) čističek na vodu až po chorvatsky vypadající krajinu plnou písku a borovic. Po už asi šesté svačince jsme usoudily, že je čas na oběd a vyrazily jsme pro něj do Sparu. Při hledání místa, kde bychom si ho mohly sníst, nastal problém. Nejdřív to bylo moc otevřené prostranství, pak jezdilo moc aut… Hledaly jsme tak dlouho, až jsme měly takový hlad, že nám bylo úplně jedno, kde skončíme. Tak jsme skončily na dětském hřišti, kde byl sice přístřešek, ale procházelo jím tolik slunce, že jsme do 20 minut byly zase pryč. Teď už aspoň najezené.
Chuť jsme si zlepšily jen o pár kilometrů dál v parku, kde jsme si konečně našly klidné místo ve stínu a nakonec si i zdřímly, abychom dospaly náročnou noc.
Po šlofíku opět vyrážíme na trasu a pomalu se začínáme koukat po místě, kde bychom mohly spát. Stále se držíme ověřené taktiky, spát na fotbalových hřištích. Tentokrát nám to ale moc nevychází. Ze tří navštívených hřišť nás dvakrát poslali do hotelu a jednou zeptat se přímo “city government”. Zkoušíme dál. Tentokrát na koňské farmě, tam nám ale paní řekne, že na její louce spát nesmíme, protože tam má speciální trávu a my bychom ji zničily.
Na pokraji zoufalství přemýšlíme o altánku na dětském hřišti, ale to nám kolemjdoucí paní úplně nedoporučuje. Po chvíli ale přichází s tím, ať zkusíme ještě jednu farmu, ve vedlejším městě, že tam lidi občas stanují. Jedeme tedy tam. Vidíme polorozpadlé stavení. A ovci. Na žádné lidi se nemůžeme dokřičet a zvonek nemůžeme najít. Vzdáváme to. Po chvíli hledání jinde se na farmu znovu vracíme s zkoušíme to znovu. Nic lepšího jsme totiž nenašly. Tentokrat už máme větší štěstí a potkáváme paní, která rovnou volá manžela, aby nám vše ukázal. Ve flanelové košili s utrženými knoflíky a vytahaných kalhotách nevypadá úplně důvěryhodně, ale zdá se, že je na podobné situace zvyklý. Automaticky nám ukazuje záchod, sprchy, prostory, kam si můžeme lehnout, když bude bouřka a velikou zahradu, kde si můžeme postavit stan. Z nápisů poznáváme, že se zde konají různé semináře, že místnost i pronajímá a taky že si můžeme koupit třeba vajíčka od šťastných slepiček.
Po ujetí 80 kilometrů a třech hodinách hledání ubytování si už jenom šťastně ohříváme večeři, užíváme dalšího večera se sprchou a jdeme spát.
