- Den – vyrážíme
Shon posledních dní (stěhování, práce, nákupy na cestu, přejezdy přes půl republiky…) pokračuje i dnes. Vstáváme “až” o půl deváté, ale vzhledem k tomu, že jsme včera ulehaly do postele o půl jedné, o slově AŽ by se dalo polemizovat.
Včerejší šílený den skončil tím, že máme každá nachystanou svoji hromádku s věcmi na cestu, hromádku do brašen a jednu společnou, kde leží stan a vaření. Dnes ráno nám vlastně stačilo jenom vstát, vše připevnit na kolo a vyrazit. Původní plán byl vyrazit dopoledne. Nakonec vyrážíme ve 13:13 a to jsme ještě rády.
Zuzka své kolo vytahuje z garáže poprvé dnes ráno. Musí ho namazat, nafouknout a zprovoznit. Instalujeme nosiče na brašny (které nejsou zcela kompatibilní s našimi brašnami), brašny na nosiče a samy sebe na kola. V 11 nám zbývalo se už jenom umýt před cestu a vyrazit. Nakonec nám to ale zabralo ještě další dvě hodiny.
Vyrážíme.
Ještě na příjezdové cestě Zuzce hlásím, že mám hlad. Po prvním sjezdu mi už kručí v břiše. Zuz mi slibuje, že zastavíme hned v první vesnici, ve které bude hospoda. Tento fakt mě zcela neuklidňuje, protože tohle je její rajón a sama neví, kde by mohli mít něco k snědku. Navíc jsme se dohodly, že si chceme dát pořádný oběd, někde v restauraci, jako oslavu toho, že se nám podařilo vyrazit na cestu. V hlavě si určuji pomyslnou hranici toho, jak dlouho vydržím mít hlad. Odhaduji to na hodinu. Po hodině a půl se ptáme kolemjdoucí paní, kde se můžeme u nich ve vesnici najíst. Odkazuje nás na Vietnamce o pár set metrů dál. Jsme zachráněny. Dáváme si smažené nudle a rýži se zeleninou a dohromady nás to vychází na 150 korun, cena za kterou bychom si v Praze daly asi tak jeden a půl párku v rohlíku.
Vyrážíme dál. Už aspoň nemám hlad, ale protivná jsem pořád dál. Jako by se mi zpoždění z rána zarylo hluboko pod kůži. Zuz se snaží mi ukazovat krásy svého kraje, ale já ne můžu víc než mlčet. A šlapat.
Jedeme stále dál. Kopec nahoru, kopec dolů, rovina a celé znovu.
Po 18 hodině zastavujeme na zmrzku. Obě přiznáváme, že nám vůbec nedochází, co se děje. Vždyť jsme na cestě! Máme sbaleno a jediné, o co se musíme následující tři týdny starat je, kde budeme spát a jestli máme dost vody. Celý tento fakt nám dochází až o dalších 10 kilometrů dál, v místě, kde budeme dnes stanovat. Našly jsme místo, o kterém se nám ani nesnilo – prázdné tábořiště. Jsme sice trošku nervózní, jestli nás někdo nevyhodí, ale moc pravděpodobné to není. Jsme schované za kuchyní, máme přístup k vodě a jsou tu i kadibudky. Co víc jsme si mohly přát?!
Po rychlé sprše v potoce a večeři v trávě věnujeme nemalé množství sil, kreativity, baterky telefonu a mobilních dat na projekt, který nás žene k cíli. Nechceme totiž jet jenom tak, proto jsme se rozhodly věnovat naše ujeté kilometry k adopci. Adopcí našich kilometrů mohou lidé přispět na podporu dětí s cystickou fibrózou.
Cystická fibróza je závažné a nevyléčitelné onemocnění, které výrazně zkracuje nemocným délku života. Postihuje zejména dýchací a trávící systém, ale i některé další orgány. Léčba je pro pacienty velmi omezující. Nemocní musí denně několik hodin inhalovat, brát velké množství léků a dodržovat přísný hygienický režim.
A tak můžete i vy podpořit naši cestu a především děti s cystickou fibrózou. Nebo můžete jen sledovat naši cestu a držet nám palce, abychom v pořádku dorazily až do cíle.
