aneb 101 kilometrů, 19 hodin a zážitky na celý život
4/10/2021 Praha
- David: “Čůzo, nechtěla bys se mnou běžet Beskydskou sedmičku?”
- Já: “No jasně”
- David: “Tak to si na ten dřep ještě přilož, kočičko.”
David je náš kondiční trenér a já jsem blázen, který na jakoukoli výzvu nedokáže říct ne. A tak se stalo, že se z nás dvou stal tým. Jak by řekl David: “Oba máme stejné zájmy – sport a holky, tak nám to spolu půjde”. Ani jeden z nás si nedokázal představit, co nás čeká a jestli to zvládneme, ale oba jsme do toho šli s chutí.
12/12/2021 podél Vltavy
Abychom si s Davidem vyzkoušeli, jak nám jde společný běh, vyrazili jsme na první společný výběh. Jeli jsme autobusem do Nového Knínu, odkud jsme vyrazili přes Malé a Velké Lečice do Štěchovic a odtud podél Vltavy na Slapy. Cestou jsme si vyzkoušeli, že Camelback není ideální nosič pití při teplotách pod nulou, že David dokáže mluvit tři hodiny v kuse, že člověka po 30 kilometrech běhu začnou trochu bolet nohy a že když si spletete zastávku a musíte běžet na autobus dalších 500 metrů, po uběhnutí 30 kilometrů, je to nejtěžší část celého výletu. Ale taky jsme si vyzkoušeli, že máme celkem podobné tempo a náskok, který já naberu do kopce, je David schopný celkem snadno smazat z kopce.
Celkově se tedy náš výlet dá považovat za úspěšný a na B7 si společně troufneme.
14-15/5/2022 Vltava run
Se v zásadě nulovým tréninkem se pokouším o zvládnutí čtyř etap na Vltavarunu. Jako kapitánka svého týmu jsem nezvládla zajistit dostatečný počet závodníků a je nás na zdolání 360 km pouhých 9, místo původních 12 lidí. Jedná se o štafetový závod podél Vltavy od jejího pramene až do Prahy. Běží se ve dne v noci, dokud společnými silami tuto vzdálenost nezdoláme. V našem týmu jsme nakonec jenom dvě holky a musíme se sakra snažit, abychom kluky nezdržovaly. Nakonec se nám to podaří více než úspěšně a umisťujeme se na 4. místě v kategorii 6-9 běžců. Celý závod jsme zvládli za 29 hodin. Naše auto to zvládlo se 4 naspanýma hodinama v poli vedle stáda krav. To považuji za dobrý trénink na B7. Běhat jsem ještě nezapomněla, to je dobrá zpráva.
17/8/2022
Deset dní do startu závodu. Dávám si poslední výlet rychlochůzí na nejbližší kopec nad jezerem, u kterého trávíme první dny naší dovolené. Vyrážím společně se Zuz, ale cestou se nakonec rozdělíme, protože od výletu každá očekáváme něco jiného. Naštěstí si, díky své nulové orientaci v prostoru, párkrát prodloužím cestu a na vrchol přicházíme skoro společně. Tam už se jen nasvačíme a valíme dolů. Cesta zpět je výrazně delší než jsme si ji pamatovaly, ale zvládáme ji i tak docela rychle. A já se konečně můžu přepnout do odpočívacího a dovolenkového režimu.
20/8/2022
Probouzím se s bublajícím břichem. Později už vycházím ze stanu velmi rychlým krokem, z auta beru toaleťák a běžím do lesa. Zbytek dne trávím schoulená do klubíčka a jsem ráda, když zvládnu vypít čaj.
25/8/2022
Po šesti dnech na piškotech mi zbývá poslední den do startu B7. Zkouším klusat “kolem domu”. Uběhla jsem 5 km a jsem hodně zvědavá na zítra. Necítím se úplně fit. Večer přijíždí David. Společně plánujeme kdy a kde se setkáme s naším skvělým supportem Zuz, co budeme jíst a jakou zvolíme taktiku. Nabízím Davidovi, že si může změnit registraci na jednotlivce, přece jenom jsem poslední týden nejedla a docela se bojím co řekne moje tělo na 100 km běhu. David nabídku ale odmítá, jsme v tom spolu. Případné nedokončení na kterékoli straně budeme řešit až to nastane. Jdeme spát brzy a snažíme se naspat co nejvíce hodin to jde.
26/8/2022
Probouzíme se s lehkou nervozitou ve vzduchu nad námi. Pomalu snídáme, dolaďujeme poslední detaily a hodně odpočíváme. K obědu si dáváme těstoviny (já pro jistotu suché) a po 15 hodině vyrážíme směr Třinec, abychom si v klidu vyzvedli číslo a nemuseli čekat ve frontě.
Plán vyšel, nečekali jsme na číslo ani chviličku. Za to čekání na záchod se už trochu protáhlo. Pak už jen nachystat batoh, dát si malou večeři (moje první normální jídlo), vyčistit zuby a hurá na start.
Ve 20:30 se před stadionem loučíme se Zuz. Teď už musíme sami.
Vstupujeme na stadion zaplněný lidmi. Nechceme se nechat strhnout davem, stoupáme si tedy do druhé poloviny startovního pole. Start se blíží. Méně povídáme, více se soustředíme každý sám na sebe a na atmosféru kolem nás. Těším se. Nepociťuji strach, nevím totiž čeho se bát, nevím co mě čeká, ale respekt mám obrovský. Nemůžu uvěřit tomu, že za chvíli vyběhnu a zastavím se za STO kilometrů.
10, 9, 8… už není cesty zpět …7, 6, 5… fakt je to tady… 4, 3, 2, 1… vyrážíme. Tedy spíš první řady běžců vyráží, my se pomalým krokem posouváme ke startovní linii. Při pohledu na první běžce se kolem nás ozývají komentáře typu: “Vědí, že běží 100 kilometrů?” “Takhle neběžím ani 100 metrů.” “To jako vydrží takové tempo celou dobu?”
Ze stadionu se dostáváme po 17 minutách. Jsme konečně na trati. Taktický start ve druhé polovině startovního pole se nám trošku vymstil a musíme kličkovat mezi pomalejšími závodníky, kteří z valné většiny jdou. Snažíme se pod první kopec dostat na co nejlepší pozici. Po 5 kilometrech přichází první stoupání, 600 metrů převýšení přímo po sjezdovce na Javorový (7 km, 1031 m n. m.). Pouštím Davida před sebe, ten nasazuje strojové tempo a předcházíme další a další závodníky. Když se otočím, vidím dlouhého hada světélkujících čelovek. Škoda, že mám telefon někde hluboko v batohu připravený na krizové situace a nemůžu si to vyfotit. Nechápu to, ale fanoušci stojí podél trati v celé délce kopce a neúnavně fandí. Atmosféra závodu se díky nim stává ještě více pohlcující.
Když už si po třetí myslím, že jsme na vrcholu, objevuje se konečně čipová kontrola značící konec stoupání. Přikládáme čip a přichází první klesání. Už na konci prvního seběhu lehce cítím přední stranu stehen a je mi jasné, která část mého tréninku nebyla ani zdaleka dostatečná.
První občerstvovačku v Řece (12 km, 550 m n. m.) za sebou máme rychle, přece jenom jsme teprve na 12 kilometru. Vyrážíme do dalšího kopce. Kromě toho, že je pořádně prudký, je taky pěkně zarostý. Pomalejší závodníky předcházíme hustým houštím a stoupáme dále vzhůru na Ropici (16 km, 1082 m n. m.). Obloha nad námi je neuvěřitelně jasná. Kochám se hvězdičkami a nechtěně rozptyluju ostatní závodníky. Nikdo z nich nezní ani zdaleka tak nadšeně jako já. Na občerstvovačku v Morávce (21 km, 475 m n. m.), kde na nás už čeká i Zuz, dobíháme těsně před půlnocí ve velmi dobré náladě. Cestou dolů jsme totiž potkali dva kluky, kteří nám řekli nejlepší (a zároveň jediný) vtip celé B7: “Víš proč sluníčko nemůže mít děti?” “Protože je teplý.”
27/8/2022
Cestou na Travný (24 km, 1005 m n. m.) prosím Davida, jestli by chvilku nemohl táhnout on. Usínám za chůze a mám pocit, že by mohlo být snazší chvíli jen někomu koukat na paty. V seběhu to David taky hezky odtáhne a v Krásné (30 km, 500 m) nás čeká krásné překvapení. Je tu i Markét, teď už je náš support tým kompletní. David si poprvé sedá na zem a nevypadá vůbec dobře. Naše aktuálně jediné přání je napít se coly.
Vyrážíme na Kykulku (37 km, 996 m n. m.). David přestává mluvit a začíná zaostávat, naši vzájemnou vzdálenost kontroluji podle velikosti stínu od čelovky. Seběhy Davidovi chutnají více, i tak nám dávají zabrat. Nejen že mě bolí stehna, ale terén je i hodně technický a člověk musí dávat velký pozor kam šlape. V Malenovicích (41 km, 575 m n. m.) za sebou máme první maraton, čeká nás ještě jeden a čtvrt. David opět usedá na zem, já tančím a těším se na Lysou Horu (45 km, 1324 m n. m.).
David má velkou krizi. Už jsem pochopila, že není dobrý nápad se ptát jestli je v pohodě, radši jen jdu a mlčíme. Po chvíli zjišťuji, že za mnou není David, ale někdo úplně jiný, a tak na něj v mírnějších pasážích čekám. Vypadá to, že taková taktika vyhovuje nám oběma a opakujeme ji celou cestu na vrchol. V poslední pasáži jako obvykle počítám serpentýny. Na vrcholu nás vítá východ slunce. David nasazuje kompresky (jako správný gentleman mi půjčuje triko, aby mi nebyla zima) a začíná opět ožívat. V seběhu si dokonce povídáme a ke konci musím sprintovat, abych mu stačila.
V Ostravici (52 km, 410 m n. m.) si dáváme bRUNch v 7 ráno a zalíváme ho vysněnou colou. Náš support vypadá víc rozbitě než my a já polospící Zuz šeptám do ucha, že to příští rok musím běžet znova. V tuto chvíli za sebou máme přes 50 km.
Cestou na Smrk (61 km, 1276 m n. m.) se vracím k taktice z Lysé – když Davidovi moc ujdu, čekám. Mám aspoň čas se kochat, a že je čím. Jsem nadšená, ranní slunce barví okolní přírodu do sytě zelena. Zároveň lidí kolem nás výrazně ubylo, už nejdeme v hustém davu, a já si užívám snad nejkrásnější část trasy. Asi kilometr pod vrcholem nás trasa vede do prudkého kamenitého kopce. Potkáváme tu velmi nespokojeného strážce lesa, který nám stihne ještě vynadat, že jdeme mimo značenou stezku.
Na vrcholu se začínám obávat, jestli David závod dokončí, zvlášť po tom, co mu pán na čipové kontrole vesele oznamuje, že stejně může skončit až dole, protože na vrchol pro něj nikdo nepřijede. Tak si dáme nakopávač v podobě dalšího gelu a klesáme dolů. Seběh začne Davidovi opět chutnat a začíná mi ubíhat. Na Čeladné (69 km, 515 m n. m.) zkouším poprvé a naposledy meloun se solí. Konečně si vzpomenu a povykládám holkám svůj oblíbený vtip a běžíme dál.
Cesta na Pustevny (80 km, 1020 m n. m.) začíná mírně, po docela příjemné asfaltce. Po asi dvou kilometrech ale cesta odbočí prudce vlevo a nás čeká nejhorší stoupání celého závodu (nebo aspoň pro mě nejhorší bylo). Už 5 kilometrů si slibuju, že za chvilku budeme na vrcholu, 40 minut hledám Pustevny za každým rohem a když za sebou máme už třetí klesání, ztrácím naději. Z mantry “bolest má jen informativní charakter” přecházím na zaříkadlo “bolest je jen bolest”. V seběhu na Pustevny potkáváme davy turistů. Komentáře jako “Tady se asi běží nějaký závod.” mi vaří krev v žilách a když slyším “Ti vypadají nějak unaveně” mám chuť sprostě nadávat. Mé náladě nepřidává ani když zjišťuji, že mám vybité hodinky a bojím se, že nestihnu doběhnout k holkám s powerbankou dřív než se mi vypnou.
S Davidem jsme si nevysvětlili, že tady je občerstvovačka na kopci i pod kopcem a dává si pořádnou svačinu. Na druhou stranu na tento seběh bylo lepší se pořádně občerstvit, protože seběh vedle červené sjezdovky už vážně bolí. A v Ráztoce (82 km, 580 m n. m.) na 80 kilometru poprvé nahlas řeknu i já, že mi není hej. Zároveň mám někde vzadu v hlavě spočítáno, že jsme někde kolem pátého místa v kategorii, a tak rychle beru powerbanku a běžíme dál.
V kopci na Radhošť (87km, 1129 m n. m.) předbíháme jednu smíšenou dvojici a já věřím, že nám stačí předběhnout už jenom jeden pár a jsme na bedně. David chytá asi dvacátý dech a dokonce mě předchází do kopce. Na seběh si chci zpátky nasadit hodinky, ale nějakým způsobem se mi u toho vypne aktivita a já nadávám jako špaček. Slzy jsem už vypotila, tak aspoň kvůli tomu nemůžu brečet. Seběh další sjezdovky je hodně náročný, ale David do toho šlape, tak se snažím držet s ním krok, co mi síly stačí. Od veliké katastrofy, kdy jsme málem seběhli z trati nás naštěstí zachránil dobrák, který vypadal, že je na tom ještě hůř než my. Když Davidovi řeknu, že si myslím, že jsme jedno místo od bedny, dohodneme se, že vynecháme poslední občerstvovačku. V Pindule (92 km, 550 m n. m.) tedy jen zpomalím, abych odevzdala powerbanku a běžíme dál.
Do kopce to vážně ženu, předbíháme spoustu lidí a já dál přidávám. Šlapu do toho tak, že mě David prosí, abych zvolnila. V tu chvíli přichází další prudký kopec a oběma nám dochází, že daň za vynechanou občerstvovačku bude větší než jsme čekali. Doplazíme se na Malý Javorník a čeká nás nekonečná rovina na Velký Javorník (97 km, 918 m n. m.). Cestou se jen děsím, že budeme muset vylézt i na rozhlednu. Všichni, které jsme předběhli v první polovině kopce nás předbíhají teď.
Začínáme klesat. Už nás bolí úplně každý krok. Já nemůžu ohnout levé koleno, David kulhá na obě nohy kousek přede mnou. Proklínám každé zvlnění povrchu směrem vzhůru a v duchu nadávám, že čím víc teď nastoupám, o to víc musím zase klesat. Poslední kilometry sama sebe a svá střeva přesvědčuju, že to na záchod vydržím až do Frenštátu (101 km, 396 m n. m.). Když potkáváme na cestě hnědý pruh, uvědomuju si, že to nevydržím a zahýbám do lesa, dokud tu ještě je.
Ve Frenštátu čekám konec každým metrem a věřím, že konec je už na dohled. Davida i sebe uklidňuji slovy “Už maximálně kilák.”, jenže o tři metry dál nám organizátorka s úsměvem na tváři oznamuje “Posledních 1500 metrů, to už je nic.” To je pro nás přesný opak slova “nic” a asi tak o 1500 metrů víc než bychom si přáli. Když vidím červený koberec, naposledy se rozbíháme a jsme v cíli. Nevnímáme nic a nikoho. Čeká nás ještě 20 schodů nahoru pro medaili a 20 schodů DOLŮ.
Zvládli jsme to, jsme dole.
Pláču Zuz v objetí, pijeme kofolu, snažíme se něco sníst a upřímně ani jednomu z nás ještě nedochází, co jsme dokázali. Víme jen, že už nemusíme nikam běhat a to nám ke štěstí aktuálně stačí.
Uběhli jsme 101 km s převýšením 5500 metrů. V životě jsem si nemyslela, že něco takového dokážeme.
