Z našeho horského městečka Ål jsem s koncem sezóny vyrazila přes stále ještě zasněžené hory a pláně vlakem do už jarně rozkvetlého Bergenu. Bergen je znám jako město ležící mezi sedmi vrcholy. A je fakt, že se snad nad každou čtvrtí tyčí nějaký kopec. Můj původní plán byl užít si městský život. Po pěti měsících v hotelu pod sjezdovkou s minimem městských rozptýlení, jsem se těšila, až si sednu do kavárny, projdu se po městě, užiju si možná i nějaké nákupy. Vydržela jsem to jeden den. A to jsem ještě hned po příjezdu musela vylézt na nejvyšší vrchol v okolí (Ulriken), protože jsem přímo pod ním bydlela. Já totiž jakmile vidím jakýkoli kopec, přestávám se ovládat, zavazuju tkaničky u tenisek a všechno kromě toho kopce přestává existovat. Potřebuju na vrchol.
Druhý den jsem si prošla město, užila si kávu v kavárně, i do obchodu jsem zašla… A došlo mi, že jsem toho z města viděla už dost a chci na další kopec. Následující den navíc mělo být hezky, což se v Bergenu nestává zase až tak často, takže jsem hned ráno vyrazila na další čtyři vrcholy z bergenského “seznamu” kopců.
V Bergenu je taková tradice, že snad každý žijící tvor musí dojít na sedm kopců nad městem. Není úplně přesně jisté, kterých 7 by to mělo být, ale minimálně Ulriken, Løvstakken, Fløyfjellet a Damsgårdsfjellet by mezi nimi být měly. Ze zbylých pěti (Askøyfjellet, Blåmanen, Lyderhorn, Rundemanen a Sandviksfjellet) si stačí vybrat tři, které zkompletují vaši šťastnou sedmičku. 31.5. se tu navíc pořádá závod, při kterém závodníci soutěží na 34 kilometrů dlouhé trati právě přes tyto vrcholy.
Moje další čtyři vrcholy k dosavadnímu Ulrikenu byly: Fløyfjellet, Blåmanem, Rundemanen a Sandviksfjellet a stihla jsem je přejít v takovém čase, že jsem si odpoledne ještě mohla zajít do města na kávu a dokonce se i chvíli opalovat na sluníčku. Na poslední den mi zbývaly dva vrcholy k dokončení mé bergenské sedmičky (Løvstakken a Damgårdsfjellet). Nebyla bych to ale já, kdybych si cestu neprodloužila o další dva přilehlé vrcholy (které už ale nejsou na seznamu), kvůli kterým jsem pak promokla jak myš. Přece jenom jsem z Bergenu nemohla odjet, aniž bych okusila správné bergenské počasí, kdy prší nebo prší.
Večer jsem už jenom vyprala všechno své oblečení, nacpala celý svůj batoh k prasknutí, nachystala si hromádku na ráno a šla spát. Další den mě totiž čekal brzký budíček a cesta na Lofoty.
