Když jsem se vracela ze Zélandu, mým největším strašákem byla samota. Tam jsem vždycky s někým byla. Dokonce sama, úplně sama, jen se sebou jsem nikdy nebyla déle než tři dny. A právě zvyknout si na samotu v Česku pro mě bylo tak těžké, že jsem ani bydlet nechtěla sama a radši zvolila spolubydlení, než samotu ve svém milovaném pražském bytě.
Ale právě tento strach ze samoty mě dovedl až sem, do hotelu u lyžařského střediska v Norsku. U pohovoru mi tehdy neznámá paní začala vysvětlovat, že tu toho moc není. Že si nemůžu jen tak zajít do kavárny za rohem a že potřebuju auto, abych si mohla dojet vůbec nakoupit. Že musím být v pohodě s tím být daleko od civilizace a že se tady člověk může často cítit sám. Taky mi řekla, že v celém hotelu budeme asi čtyři. Brala jsem to jako zkoušku. Přesně takovou zkoušku, jakou teď potřebuju. Být někde sama, daleko od všeho a od všech, jen se sebou a svou samotou.
Nakonec v hotelu pracuju jen já a šéfová. Zbytek kolegů pracuje na sjezdovce a jen když máme hosty, občas přijde někdo pomoct na bar nebo umýt nádobí. Ale jinak jsme na všechno jenom my dvě. A vzhledem k tomu, že šéfová má na starost všechny technické záležitosti a navíc šéfuje i kavárně na sjezdovce, v hotelu jsem často jen já. Jen já a moje samota.
Náš hotel je obrovský. Čtyři patra, přes sedmdesát pokojů (naštěstí se starám jen o něco přes třicet z nich), obrovská jídelna a kuchyň, teď nově bazén, sauna a squash. A tohle všechno mám na starost. Já sama. Jen vysát všechny chodby mi trvá 4-5 hodin. Když uklízím tento kolos na mě padá moje samota. Vím, že ať je v hotelu špinavé cokoli, budu to já, kdo to musí uklidit. Nikdo jiný to za mě neudělá. Nikdo jiný tu není. Jsem tu sama.
Občas, když stojím na jedné straně hotelu a představím si, jak daleko je ta druhá část a co všechno mě ještě cestou čeká, je mi lehce úzko. Je toho totiž hodně. Tady vydrhnout podlahu, tady umýt umyvadlo, tady vyleštit okna a tady vynést odpadky. Umýt nádobí, vyčistit zrcadlo, vysát koberec a uklidit sklenice. Občas ale taky pověsit záclony, vyvrtat díru do zdi, zprovoznit záchod a opravit sprchový kout. Ve volných chvílích ještě načepovat pivo, otevřít pokoj, vyprostit zlomenou kartu ze dveří, vypnout požární poplach a přeskládat půl pokoje.
A pak sedím o pauze sama u stolu, koukám z okna ven a trochu závidím všem na sjezdovce, protože mají aspoň s kým mluvit. Mají někoho, kdo je ocení, kdo je pochválí nebo naopak popožene, mají s kým sdílet svůj den, svoje myšlenky, radosti i nejistoty.
V tomhle ohledu mi největší “službu” udělala Megija. Byla tu jen 19 dní, ale každý moment, který jsem do té doby musela zvládnout sama, jsem během těchto dní mohla sdílet s ní. Každá má nejistota, pochybnost nebo náznak frustrace se rozpustily jen při pohledu na ni. Uvědomila jsem si díky ní, že i když všechno zvládnu sama, ve dvou se to táhne o poznání lépe. A ani po jejím odjezdu jsem neměla moc osamocených dní. V hotelu bylo pořád spoustu hostů. Bylo jich tolik, že jsme pravidelně musely volat o pomoc. V těchto chvílích mi byla největší oporou Ieva, která po své směně v kavárně šla rovnou pomáhat nám do hotelu. Když se hosté střídali, dlouhé dny se mnou uklízela pokoje, povlékala postele a držela moji morálku.
Pak ale hosté odjeli úplně, ruch v hotelu ustal, Ieva se vrátila do kavárny a já zůstala na celý hotel zase sama. Jen já, hotel a moje hlava, která od té doby jede zase na plné obrátky. Teď navíc vím, jaké to je, když je nás víc. A chybí mi tyto dny.
Ale myslím, že tohle je přesně cílem mé cesty sem. Naučit se vážit si druhých, nechat si pomoct, nemuset být na všechno sama, ale zároveň si se svojí samotou konečně potykat. Přijmout, že je, že existuje, ale že nemusí být přítomná pořád, že se dokonce velmi rychle může změnit v něco opravdu krásného a nezapomenutelného. A taky pochopit, že je přirozenou součástí života každého z nás.
Všechno ostatní totiž není vůbec tak hrozné, jako mi to šéfová tehdy u pohovoru vykreslila. Ta tehdy neznámá paní je nejvíc vřelý člověk na světě, který by se rozkrájel, jen aby nám tu bylo dobře. Civilizace je dostatečně daleko na to, abych v ní neztrácela čas ani energii, ale dostatečně blízko, abychom vždy měli vše potřebné. Kavárnu máme přímo na sjezdovce otevřenou minimálně 4 dny v týdnu. A všichni kolegové ze sjezdovky jsou skvělí lidi, kteří mě vždycky rádi vidí a pokaždé mi zlepší náladu. Musela jsem si jen zvyknout občas zajít na pauzu do kavárny a nezůstávat sama v hotelu.
