Svůj volný čas jsme přestali počítat na dny, místo toho jej počítáme na hodiny a minuty. Když můžu přijít do práce až večer a jen na čtyři hodiny, říkám tomu volný den a když mám mezi ranní a večerní směnou víc času než hodinu či dvě, nevím jak s takovým množstvím volného času naložit. Dokonce jsem se přistihla, jak kolegyni říkám “Já už asi ani nepotřebuju den volna, stejně nevím co bych tady dělala.” Až její odpověď “Tak se pozná workoholik.” mě postavila zpátky nohama na zem. Já a workoholik? Ani náhodou! I když… Za celý únor jsem měla tři dny volna z toho dva jsem byla nemocná. Zbylých 25 dní jsem vždy šla do práce aspoň na ty čtyři večerní hodiny. A i když jsem se dostala do stavu, kdy jsem usínala i za chůze a místo doplňování džusů z ledničky jsem najednou seděla na zemi vedle ní a snažila se neusnout, nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout. Poučena zélandským zjištěním, že zvyknout se dá na všechno, jsem si zvykla i na tento lehce nevšední režim a poměrně vysoké pracovní nasazení.
V hotelu jsme byly celkem tři. Šéfová, já a Megija. Na celý hotel, který pojme 100-120 hostů. Jen jsme uklidily po jednom jídle už jsme chystaly další a pak další a další. Chvílemi už skoro nedávalo smysl chodit spát domů, protože jsme stejně za chvíli musely zase vstávat a jít chystat další jídlo.
Ale jak říká Megija “it was easy, no matter how hard it was” (“bylo to jednoduché bez ohledu na to, jak náročné to bylo”). Měly jsme tam sebe a to je to nejdůležitější. I když jsme na celý hotel byly jen tři, držely jsme při sobě, pomáhaly si, podporovaly se a byly tam jedna pro druhou. Když jsme viděly, že jedna padá na hubu (o něco víc než zbylé dvě), vymyslely jsme to tak, aby si ta nejunavenější z nás mohla aspoň hodinku nebo dvě přispat. Další den jsme se prostřídaly zase jinak, ale hlavně jsme držely při sobě. Ve chvíli, kdy jsem byla tak unavená, že jsem víc nádobí rozbila než umyla, jsme se tomu jen zasmály, řekly si, že to bude asi šťastný rok a pokračovaly dál. Tahle sounáležitost je něco, co si chci z tohoto úmorného února odnést. Pocit, že tu je vždycky někdo, o koho se můžeš opřít, i když taky nemůže. Nebo právě proto, že taky nemůže. Pocit kdy víš, že tě druhý chápe, protože zažíváte to stejné. A vědomí, že můžeš říct “já už nemůžu” a společně to nějak vyřešíte.
Ze Zélandu jsem si odvážela pocit, že zvládnu všechno, že dokážu víc než si myslím a že zvyknout se dá úplně na všechno. V tu chvíli to pro mě byla velmi důležitá poznání, která mě udržela nad vodou v těžkých chvílích a taky mi dodávala sílu a odvahu jít dál a vážně to zvládnout. Z Norska si zatím odnáším podstatně méně sebedestruktivní poznání, která jsou ale neméně důležitá. A tak si každý den opakuju “nemusím zvládnout všechno sama, můžu si nechat pomoct a i když už nemůžu, vždycky je tu nějaké řešení”. Ve výsledku si myslím, že nebýt zélandských poznání, ta norská si nezažiju. Potřebovala jsem se nejdříve postavit na vlastní nohy a začít věřit sama sobě, než jsem se dokázala spolehnout na ostatní. O to vděčnější jsem za lidi, které jsem tady na své norské cestě potkala.
A to že se mi posunul denní režim takovým způsobem, že svůj pokoj začínám uklízet v 11 večer a že už mi nepřijde divné další den vstávat v 5:30, je jen taková třešnička na dortu. A možná malý odkaz na mé zélandské já, které ví, že zvyknout se dá vážně úplně na všechno.
