Tak dlouho jsem se snažila zrušit Vánoce, až se mi to vážně podařilo. Za posledních pět let jsem Vánoce prožila ve čtyřech různých zemích, z toho v Česku se všemi tradicemi jenom jednou. Letos jsem to ale dotáhla do dokonalosti a Vánoce jsem prostě neměla. Přitom jsem si přišla asi nejvíc vánočně za celých těch pět let. Ranní koukání na pohádky, pojídání cukroví, procházka sněhem a světýlka všude kolem. Ale to je tak všechno, čím se moje Vánoce podobaly českým tradičním Vánocům.
Na Štědrý den to bylo přesně 10 dní, co jsem přijela pracovat do zimního hotelu nad městečkem Ål. Ani jsem nemrkla a 12 hodin po příjezdu jsem už byla v práci. Původně jsem myslela, že první den po příjezdu zasvětím zabydlování se, poznávání okolí a nákupu jídla na další dny. Dvě ze tří aktivit jsem stihla během prvních dvou hodin od výstupu z vlaku a poznávání okolí bylo odloženo na neurčito. Teď musím začít pracovat, abych všechno stihla a hotovo. Nakonec z toho bylo sedm extrémně náročných dní v práci, dva dny během kterých jsem zajišťovala všechno potřebné, abych mohla opravdu a legálně pracovat a jeden den volna na výletě s novými kamarády.
Po několika dnech, kdy jsem začínala pracovat v 8 ráno a končila po 10 večer jsem neměla sílu vůbec na nic a v noci na Štědrý den jsem spala krásných 11 hodin a 11 minut. Po probuzení jsem se jen přesunula na gauč a pustila si Ovečku Shaun. Odpoledne mi to ale přece jen nedalo a vyrazila jsem ven. Rozhodla jsem se, že vyrazím do naší místní “kavárny”. Ale kavárna tomu říkám vážně jenom ze slušnosti. Jsme tady na tak dalekém konci světa, že tady v jedné budově naleznete pumpu, pekárnu, obchod, kavárnu, sekáč a knihovnu. Všechno bez obsluhy, založené na důvěře, že za věci opravdu zaplatíte. Do obchodu lze vstoupit po přiložení bezkontaktní karty a odejít můžete jen za předpokladu, že jste opravdu nakoupili, naskenováním účtenky. V kavárně stojí automat na kávu a na něm napsané číslo účtu, na které máte peníze za kávu poslat. Stejně funguje i sekáč. Na každé položce je napsaná cena a číslo účtu původního majitele. Knihovna funguje na principu “kus za kus”, kolik knih přineseš, tolik si jich můžeš zase odnést. A tak jsem po 4 kilometrech chůze sněhem v -14°C dorazila do kavárny, dala si kafe, vedle v obchodě si koupila sušenku, koukala ven z okna na pumpu a vlastně si celý ten čas moc užila.
Celkově si tady svoje chvíle o samotě zatím moc užívám. Přijde mi, že se i tady kolem mě pořád něco děje a není moc chvil, kdy bych se nudila a měla prostor v klidu a bez vyrušení přemýšlet. A tak když jsem sama a mám klid, můžu konečně zabrousit do dlouho nenavštívených zákoutí své mysli a hledat tam otázky a odpovědi na ně. Naštěstí otázka “Co jsem si to na sebe zase sakra vymyslela?”, kterou jsem si v prvních dnech pokládala až rekordně často, pomalu utichá a nechává prostor jiným. Třeba “Proč jsem vlastně tady?” a nebo “Čemu všemu se tu naučím?”.
Hned druhý den po příjezdu jsem se potkala se svými novými kolegy, mladým párem z Lotyšska. Během prvních pár vět jsme zjistili, že jsme všichni byli na Novém Zélandu v zásadě ve stejnou dobu, a hned jsme získali spoustu témat k hovoru. Když jsem pak šéfové říkala, že jsem za ně moc vděčná a že mi přijde super, jak moc se podobá naše cestovatelská historie, uviděla jsem jen malý úsměv pod vousy, jako by to celé plánovala. Jen pár hodin před tím mi totiž řekla, že si myslí, že každý člověk se v našem životě objeví z nějakého důvodu. Já jsem o tomto tvrzení bytostně přesvědčená, a tak jsem moc zvědavá, co naše přátelství přinese. Už teď za sebou máme jeden večer, během kterého jsme spolu sdíleli fuckupy našeho zélandského života. Ani po třech hodinách jsme se rozhodně nedostali ke všem historkám, zato jsme si užili krásný večer, který jsme navíc zakončili (úspěšným) honem za polární září.
Na Vánoce se naše cesty rozdělily, oni vyrazili domů (přece jenom to mají o kousek blíž) a já tu zůstala sama. Ale díky vymoženostem moderního světa jsem to v zásadě nepocítila. Přes VPN jsem si mohla pustit úplně stejné pohádky jako doma a díky videohovoru jsem mohla být u rozbalování dárků v přímém přenosu. Jediné co mi začíná po těch letech mimo Česko chybět, je bramborový salát.
Zbytek vánočních svátků jsem už strávila napůl v práci a napůl na sjezdovce. Jedním z benefitů práce tady je možnost si půjčit veškeré lyžařské vybavení a vyrazit na sjezdovku, na kterou se doslova koukám přímo z okna. Škoda jen, že je otevřená jen za denního světla, což v tuhle chvíli znamená od 10 do 3. Ale zase kdy naposledy jste lyžovali při zapadli slunce?
