Už když tu byla Megija na konci února, každý den mi opakovala “přichází jaro, cítím to ve vzduchu”. A já se jí každý den smála se slovy “jasně, stejně tak přichází i příští zima”. Ale stačilo počkat tři dny volna (a dva měsíce práce) a jaro vážně přišlo. Už o Velikonocích jsme využili spíš sluneční než lyžařské brýle a poslední hosté v hotelu museli chodit na svah v 5 ráno, aby se na sněhu dalo ještě aspoň nějak rozumně lyžovat. V tu chvíli jsme my museli být v kuchyni ve 4, aby měli co snídat. (Ale víte jak dlouhý den pak máte? O hodně delší než byste potřebovali.)
Teď už je tu jaro v plném proudu a nedá se to popírat. Potůček před mým domem, který se přes zimu sotva hnul, se postupně proměnil v divokou řeku s obrovským a hlasitým vodopádem. Tak hlasitým, že když otevřu okno, neslyším vlastního slova. Slunce už taky nabírá na síle a hlavně zůstává na obloze nezvykle dlouho. O to rychleji taje všechen okolní sníh a poslední bílé fleky zůstávají už jen na sjezdovce. A zítra má být 20°C. Ale přece jenom jsme pořád v Norsku, takže předevčírem ještě sněžilo.
Příchod jara s sebou přinesl i konec zimní sezóny. Pro mě to znamená uklidit posledních pár pokojů, vysát všechny chodby, vytřít bazén, odevzdat klíče a vydat se dál.
Upřímně to není úplně jednoduchý úkol. I když plány mám veliké a neskutečně se na ně těším, opustit Ål se mi na jednu stranu absolutně nechce. Našla jsem tu totiž další svůj domov. Jako člověk, který potřeboval vždycky někam běhat, pořád být v pohybu a neustále se za něčím hnát, jsem tady nejšťastnější když si můžu sednout na sluníčko před domem a chvíli si jen číst. Ten pocit klidu a pohody je téměř nepopsatelný. Nemusím nic, nikam nespěchám, nic nepotřebuju. Pak se ale podívám na fotky svých kamarádů (a výběrové kávy), které tu mám nalepené na všech zdech a začne se mi neskutečně stýskat. Chybí mi mí nejbližší, Praha a dobrá káva.
A tak zvedám kotvy, přesouvám se dál. Není to ještě úplný konec mého norského putování, naopak velké putování mě ještě čeká, ale je to konec zimní sezóny, konec tmy a dlouhých nocí. Je to konec jedné velké a moc důležité kapitoly. Zároveň každý konec je i nový začátek a z tohoto začátku se mi trochu klepou kolena. Ale vím, že to zvládnu, protože teď už vím, že se sama na sebe můžu spolehnout. Protože jestli jsem zvládla odpracovat celou zimní sezónu v Norsku (s celkem asi deseti dny volna), zvládnu už všechno. I třeba jet na koni.
