Po tom, co naše peřina skončila v koši, jsme nasedly do auta a vyrazily na náš první pořádný road trip. Jediný plán byl pořídit peřinu a dorazit na nejsevernější místo Nového Zélandu – Cape Reinga (pracovní název Cape Regina).
Vyrazily jsme plné ideálů, ale střet s realitou vanlifu (života v autě) přišel velmi brzy. Ještě než jsme vyrazily na Nový Zéland, věděly jsme, že si chceme pořídit dodávku, ve které budeme moct bydlet. Před cestou na sever jsme v autě ale spaly z dosavadních 24 nocí jen tři a všechny byly s vidinou sprchy a postele následující den. Teď jsme neměly ani jedno a začínaly jsme objevovat mouchy našeho auta.
Ta nejméně příjemná byla a z části stále je, že máme strašně nepohodlnou postel. Dřevěné příčky, které máme místo roštu, jsou moc daleko od sebe a strašně tlačí do zad, boků, ramen, prostě všeho na čem se snažíme ležet. Naštěstí s sebou máme dostatek karimatek, kterými dokážeme díry aspoň částečně zacelit.
Další muška je na mé straně postele a jmenuje se rozkládací stolek. Slovo rozkládací zní sice skvěle, “aspoň nepřekáží” si někdo může říct, jenže i když jde složit, nejde dát pryč, takže do něj ramenem narážím, kdykoli se chci v noci otočit na druhý bok.
No a pak taková další nepříjemnost je, že spíme hlavou vlastně v kuchyni, takže kdykoli si koupíme třeba cibuli nebo brokolici, čicháme je celou noc. A řekla bych, že ani my pak úplně nevoníme, ale na to jsme si už naštěstí zvykly a ani nám to nepřijde.
Jinak si žijeme opravdu v luxusu. Například díky kempingové sprše, kterou jsme získaly společně při nákupu celého auta se můžeme sprchovat klidně třikrát denně (za předpokladu, že máme dostatek vody).
Ale zpátky k cestě na sever. Ještě před cestou jsem si podle internetových průvodců uložila nějaká zajímavá místa do mapy s tím, že když pojedeme kolem, můžeme se tam zastavit. Míst bylo asi 20, navštívily jsme z nich asi 5, ale stejně se nedá říct, že bychom se nudily. Například když jsem u silnice viděla ukazatel “Kauri museum” zahlásila jsem, že tam musíme. I když to nebylo v plánu a byla to zajížďka 40’ tam a 40’ zpátky, bylo to skvělé museum (jen o Kauri stromech tam toho moc nebylo).
První dny jsme se na spaní držely míst, která byla vyhrazená pro self-cointained vozidla (tedy soběstačné vozy, ve kterých se dá bydlet). Po třech nocích nás to ale omrzelo a začaly jsme si hledat bydlení někde v přírodě, s krásným výhledem. A třeba poslední veřejné místo bylo tak skvělé, že bych se tam klidně i vrátila. Bylo to u veřejných záchodů podle návrhu Friedensreicha Hundertwassera. Na záchodech byla i sprcha (za 3$ dokonce teplá), vedle krásná knihovna s wifi, naproti obchůdek s kávou (plný ultra divných lidí, ale to pomineme). Ale teď to nejlepší. To místo se jmenovalo Kawakawa. A víte jak chutná ranní káva v Kawakawa? Hrozně, protože jsem si do ní nalila zkyslé mléko.
Další noci jsme už spaly na místech, která jsme si vybraly samy. Jednu noc kousek od městečka Kerikeri, druhou na poloostrově Karikari. A pak už to bylo jen kousek do naší “cílové” stanice. Cílové v uvozovkách, protože to byl opravdu jen dílčí cíl. Jakmile jsme přijely na Cape Reinga (a prošly se na nejsevernější bod Nového Zélandu) otočily jsme se a jely stejnou cestou 100 kilometrů zase zpátky na jih, protože tam vede jen jedna jediná cesta.
A co všechno jsme cestou na sever teda zažily?
Kauri museum, kde toho o Kauri stromech moc nebylo, ale získaly jsme náhled do života Novozélanďanů na začátku 20. století.
Město Whangarei s Hundertwasserovým muzeem, kam jsme nešly, protože a) bylo strašně drahý, b) dorazily jsme k němu až po zavíračce.
Whangarei vodopády, které začínaly uprostřed pralesa na jedné straně a končily uprostřed města na straně druhé.
Výlet na maják ve městě Tutukaka, ke kterému jsme se musely přebrodit mořem, protože jsme tam šly zrovna ve chvíli největšího přílivu.
Konec roku, který jsme oslavily ohněm ve stráni. Bohužel jsme ho nemohly nahlásit hasičům, protože jsme neměly signál. (Ale zodpovědně jsme zůstaly na místě, dokud kolem nás neprojel někdo místní a řekl nám, že ten malý plamínek je v pohodě, ať jedeme dál.)
Pak už jenom wafle k novoroční snídani, milion pláží, duhové vodopády, nejkrásnější camping spot na spaní a kousek Te Araroa, který někteří z nás šli v sandálech. (Te Araroa je dálkový trek, který měří 3026 kilometrů a táhne se skrz celým Zélandem ze severu na jih. Já osobně bych to v sandálech jít teda nechtěla.)
A co ta peřina? Původně jsme si řekly, že je přece léto, tak můžeme spát jenom pod povlečením (které nám zůstalo). Po první noci jsme to přehodnotily. Letní noc na Novém Zélandu je přece jenom o kousek chladnější než v kempu v Chorvatsku. Nejdřív jsme z podpalubí vytáhly spacáky, ale pak jsme hned v nejbližším sekáči koupily za 7$ (asi 100Kč) novou, krásnou, voňavou peřinku, ve které se nám zdají samé krásné sny. Třeba mně dnes o tom, že jsem si umyla vlasy.
