Vrátit se zpět do Česka po 15 měsících na Novém Zélandu, kde jsem žila v krásné přírodě a takřka bez starostí, bylo náročné. Víc než náročné. Byly chvíle, kdy jsem si myslela, že to nerozdýchám a odjedu zpět. Koneckonců to byl i původní plán – během tří měsíců oběhat všechny kamarády a doktory, vyrazit na pár výletů po Evropě, v mezičase pracovat v kavárně a asi za tři měsíce zase odjet. Tentokrát do Austrálie.
První dny po mém návratu bylo hnusně – zima a pršelo. V mé hlavě navíc měl začínat podzim (protože jsem odjížděla ze Zélandu na konci léta), a tak jsem ani neviděla světlo na konci tunelu. Navíc mě čekal tvrdý střet s realitou života v Česku. Zrušili mi telefonní číslo, i když jsem za něj celou dobu platila. Nechápala jsem některé místní zvyklosti, jako třeba že u samoobslužné pokladny si potřebuju vzít účtenku a přiložit ji ke skeneru, aby mě závora pustila ven (poprvé jsem myslela, že ji jen zapomněli otevřít, a prostě jsem prošla). A víčka přimontovaná k lahvím ani nekomentuju. Zároveň se můj mozek dostal do úplně jiného časoprostorového kontinua a já při každém použití hromadné dopravy hledala po kapsách roušku, protože jsem měla pocit, že je ještě covid.
Nejtěžší pro mě byl obyčejný každodenní život. Uvědomění, že jen moje postel je větší než celý můj životní prostor, který jsem obývala posledních 15 měsíců, možnost vařit v jednu chvíli na více plotýnkách nebo používat troubu, jít se vysprchovat kdykoli chci. Tohle všechno zní jako naprostý standard, ale pro mě to byl velký šok a velká změna, kterou jsem nepřijímala úplně snadno. Naštěstí si to po pár náročných týdnech začalo pomalu sedat a mé zmatení se postupně mírnilo. Pořád tedy počítám, kolik máme zapojených elektrických spotřebičů, v obavě z dalšího vypadnutí pojistek, a když se spolubydlící sprchuje, přestávám umývat nádobí, aby jí nezačala téct studená voda. Ale jinak jsem si v rámci možností zvykla.
Než jsem odjela na Zéland, byla jsem přesvědčená, že už nikdy nebudu bydlet v Praze. Bylo tam na mě moc lidí, hluku, spěchu a málo přírody. Po pár osamocených dnech v Brně, kde jsem sice měla přírodu hned za domem, ale kamarády v Praze, jsem tento postoj přehodnotila a během jednoho týdne našla dvě nové práce a bydlení v Praze. Hned další týden jsem se už stěhovala a začínala v obou těchto pracích. (A jestli chcete malou radu – jsou to docela velké změny na to, aby se všechny udály v jeden týden, respektive v rozmezí čtyř dnů.)
Můj život se z ničeho nic vykroutil do vysokých otáček. Práce, zabydlování, kamarádi, trénink. Nebyla bych to totiž já, kdyby v tom nebyl háček. Po celou tuto turbulentní dobu jsem zároveň trénovala na maraton v Praze. S tréninkem jsem začala už na Zélandu, ale ani tam, ani zpátky v Česku mi to první měsíce vážně nešlo – respektive neběhalo. Po uběhnutí 12 kilometrů jsem zcela reálně přemýšlela o amputaci nohou, protože to by nejspíš bolelo míň. Ale postupně, jak si začalo sedat všechno ostatní, začal se zlepšovat i můj pocit z běhu a já byla pár týdnů před maratonem schopná přeběhnout všechny pražské mosty. No dobře – třeba jenom 14 z nich –, ale uběhla jsem 27 kilometrů už docela rozumným tempem a pak byla navíc schopná dál fungovat. Považovala jsem to za dobré znamení.
V neděli 4. 5. v 9 ráno jsem se postavila na start Pražského maratonu. A celý závod si vážně užila. Asi 3/4 závodu jsem běžela s úplně neznámým člověkem, který se ke mně připojil na 10. kilometru, vzájemně jsme si uhýbali, čekali na sebe po občerstvovačkách, nabízeli si pití a bonbony a minimálně psychicky si velmi pomohli. Jedinou maličkou krizi jsem měla na 30. kilometru, kdy jsem myslela, že už nepotkám žádné kamarády podél trati (mýlila jsem se), a do cíle jsem doběhla ve svém vysněném čase pod 3 hodiny a 30 minut. Aspoň malá náplast po tom, co jsem nemohla běžet maraton v Queenstownu.
Na zbytečné přemýšlení o tom, kam až jsem se posunula, ani k regeneraci jsem si moc času nedala. Hned další víkend jsem běžela Vltavarun. Štafetový závod od pramene Vltavy do Prahy. Celkem 375 kilometrů v 6–12členných týmech. Já jsem našla své místo v čistě dívčím týmu s původním názvem PMS (Prague Mountain Sisters). Poprvé jsem na Vltavě běžela jen tři úseky, i tak to pro mě byl nejtěžší ročník. Těžko říct, jestli tím, že jsem poprvé po maratonu běžela až na Vltavě, a to 15 kilometrů tempem 4:32, nebo tím, že jsme letos nestihly spát ani minutu. A nebo taky proto, že první auto našeho týmu shořelo po první předávce a ve třetím autě jedna běžkyně pět hodin v kuse zvracela a my dobíhaly její úseky. Těžko říct, čím to mohlo být, ale byl to pro mě první ročník, kdy jsem se sama sebe ptala, proč to sakra dělám. Chvílemi jsem i přemýšlela, že půjdu pěšky a prostě se na to vykašlu. Taky jsem si ale ověřila, jak silná v těchto chvílích dokáže být hlava – a stačilo si vzpomenout na heslo „Když tělo nemůže, hlava pomůže“ – a najednou to zase šlo. Teď s odstupem pár dní jsem i za tuto zkušenost vděčná, protože mi přivedla do života skvělé lidi a nezapomenutelné zážitky. Něco, co mi od Zélandu chybělo.
Co mi ale nejvíc pomohlo ve smíření se s mým novým českým životem, byla paradoxně přednáška o Novém Zélandu. Už dlouho jsem slibovala paní Dvořákové z kavárny Better Days, že pro ni připravím přednášku. Po dlouhých dnech a týdnech strávených nad fotkami a historkami z cest jsme se konečně obě dočkaly a uspořádaly přednášku o tom, jak se mi na Zélandu žilo. A jak jsem tam stála a vysvětlovala, proč je zélandský život od českého tak odlišný, došlo mi, že jsem si už zvykla. Došlo mi, že Česko je pro mě už zase doma, že tu chci zase nějakou chvíli zůstat, že nemusím hned utíkat na druhou stranu zeměkoule a že se tu mám vlastně taky dobře. I když mi zélandský život pořád občas chybí – a asi už vždycky bude.
