Nerada používám silná slova jako je deprese, úzkost, vyhoření, zhroucení a další. Bohužel jsem všechny tyto stavy v menší či větší míře letos zažila a v rámci terapie jsem se o nich dnes rozhodla napsat pár slov. Pokud si některým z těchto stavů právě procházíte, nemusí pro vás tento text být vhodný. Zároveň mám chuť říct “nevhodné pro těhotné a kojící ženy”, ale to je většina mých kamarádek, tak tam to nechám na vlastním uvážení. Nebojte, nejste na to sami (ať už mluvím o depresích, úzkostech, těhotenství či kojení).
Pro nějaké lidi je můj odjezd z Česka útěk. Rozumím, že v jejich očích to jako útěk může vypadat. Troufnu si tvrdit, že to tak vnímají lidi, kteří by právě před něčím radši utekli než tomu čelili. Pro mě to ale útěk není. Nemám před čím utíkat. Tady v Česku mám zázemí, rodinu, kamarády, koníčky… Mám tu vlastně všechno. A možná právě proto potřebuju být chvíli jinde, být sama se sebou, přijít na to, čemu potřebuju čelit. Já si totiž své problémy tahám všude s sebou. Jsou uvnitř, jsou v mé hlavě. A svým odjezdem před ničím neutíkám, naopak vypínám rušivé vlivy a zůstávám jen sama se sebou, se svými myšlenkami a se všemi bubáky, kteří mě nenechají spát.
Koneckonců já bych tomu občas i ráda utekla. Vlastně se o to posledních 14 let poměrně vytrvale snažím, ale je to něco, čemu se utéct nedá. Své hlavě neutečeš a čím víc se o to budeš snažit, o to horší následky to může mít.
Během posledních pár měsíců mi začaly docházet síly. Všeobecně. Především mi ale došly síly pořád se vším bojovat. Můj jediný lék na zklidnění hlavy přestal fungovat. Respektive já přestala fungovat. Z holky, která byla schopná sportovat několikrát denně, z člověka, kterého nejvíc bavilo překonávat soupeře, nejrychlejší čas a především sama sebe se stal člověk, který se rozbrečel, když musel jít do kopce. Člověk, který si šel po práci radši lehnout než sportovat, člověk, který postupně přestal dělat cokoli, co měl rád. Ne protože by nechtěl, ale protože to nešlo. Nohy odmítaly chodit do kopce, tělo odmítalo fyzickou aktivitu, hlava se radši odpojila než aby musela odpovídat na otázky. A ze mě se časem stala “mořská hvězdice” – pěticípá placka přilepená k zemi neschopná pohybu.
Většinu času jsem nemohla a nechtěla nic. Byla jsem schopná jen ležet. Uvařit si něco jiného než těstoviny se sýrem pro mě byl nadlidský úkol. A vstát a jít sportovat bylo naprosto nereálné. Jediné, co jsem zvládla bylo scrollovat na internetu a číst si všechny poučky o tom, jak je pohyb důležitý pro vaše mentální zdraví. Ale zkuste si jít sportovat, když se vám chce brečet už při zavazování tkaniček. Zkuste někam běžet, když se každé dva kilometry potřebujete zastavit, abyste uklidnili svůj dech. Ne protože na to fyzicky nemáte, ale protože vás dusí vaše úzkost, která na vás křičí: “měla jsi radši zůstat doma, tohle stejně za nic nestojí”. Protože nestojí. Vy už nemáte sílu, už vám došla veškerá energie s tím bojovat, už nepomáhá nic. Jenom ležet a čekat, až to přejde. Jestli to přejde.
A jestli je tohle to, před čím utíkám, tak prosím. Myslím, že v tuhle chvíli je ten “útěk” na místě. Protože jsem přesvědčená, že neutíkám před sebou, ale k sobě. Jsem na cestě zjistit jak z toho ven. Jak zajistit, že mě budou moje aktivity zase naplňovat, že budu schopná vstát a jít. Jít do kopce, jít běhat, jít na kafe s kamarádkou a opravdu tam s ní být. Ne jen přežívat.
Jsou věci, o kterých se nemluví snadno a tohle je jedna z nich. Je jen málo vybraných, kteří ví, že se se mnou něco takového děje a to jsem ještě nikdy nikomu nepřiznala, jak těžko mi opravdu je. Většina lidí v mém okolí vůbec nemá tušení, že tyhle bubáky v hlavě mám. Není to totiž vidět. Každé ráno kouknu do zrcadla, nasadím úsměv, který se co nejvíce podobá tomu, jaký býval na mé tváři vždycky a povolím ho jen když se nikdo nekouká. Nemám sílu říkat “není mi dnes dobře”, pro většinu lidí to totiž stejně nic neznamená. I já sama zapomínám, jaké to bylo, když se mi pak zase uleví. Často, když mi přestane být špatně psychicky, přesune se to na pár dní ještě do fyzického těla. Je mi špatně od žaludku, nejsem schopná jíst, nemám chuť vůbec na nic, z obchodu často odcházím s prázdným košíkem, protože se mi ze všeho jídla začne navalovat. I tak si vždycky říkám, že bych radši měla už navždy nevolnost fyzickou než tu psychickou. A tak nic neříkám, jenom jsem. Všude dorazím, usmívám se, žertuju, bavím se s lidmi, ale nejsem tam. Nejsem to já. Já, kterou znají oni. Já, kterou znám já.
Když se na sebe podívám do zrcadla, přestávám se poznávat. Na všech starších fotkách mám jiskru v očích, chuť poznávat svět, radost ze života. Teď ale naproti mě stojí člověk, který o tohle všechno přišel. Člověk, kterého já sama nepoznávám. Člověk, kterému chci pomoct. Protože kdo jiný mu může pomoct než já sama?
Proto odjíždím. Proto chci být sama. Proto v tuhle chvíli nemůžu zůstat v Česku. Ne proto, že bych před něčím utíkala, ale proto, abych utíkat zase mohla. Aby mě zase bavilo běhat po kopcích, abych mohla říkat vtipy (což se stejně asi nikdy nenaučím), abych mohla být zase sama sebou a ne jen umělým úsměvem a prázdnýma očima.
Možná se v této situaci nachází víc lidí ve vašem okolí. Možná nejsou všechny úsměvy tak široké, jak se na první pohled mohou zdát. Možná je nás víc než si myslíme. Proto přináším pár rad, jak se chovat ke kamarádovi, který si možná zrovna prochází něčím těžkým.
- Zkuste vyměnit obligátní otázku “Jak se máš?” třeba za “Jak se dnes cítíš?” protože na to se mnohem hůř odpovídá “Dobrý. Co ty?”
- Netlačte na něj. Nechce se mu jít sportovat? Ať nechodí. Nechce jít s vámi na tu party? Nemusí. Chce už jít domů? Jen ať jde. Člověku v tomto stavu může dojít energie mnohem dřív než vám a nebo velmi náhle.
- Nesnažte se ho rozveselit. Ono to stejně nejde a ten úsměv, který z něj dostanete ho může stát až zbytečně moc sil.
- Buďte tu pro něj. Občas stačí mít komu napsat nebo zavolat. Vědět, že tam venku je někdo, komu na vás záleží a kdo tu je děj se co děj.
- Nevzdávejte to s ním. I když vás šestnáctkrát odmítne. To sedmnácté pozvání na kafe pro něj může být důležitější než si myslíte.
A na závěr, buďte laskaví. Buďte laskaví nejen k lidem na pokraji sil. Buďte laskaví k sobě samým, ke svým blízkým, k lidem, které vůbec neznáte. Buďte laskaví a třeba díky vám bude aspoň pro někoho svět příjemnějším místem k žití.
