Zastávám teorii, že když už depresi máš, nemůžeš ji chytit jinde. Třeba v Norsku, kde se antidepresiva prodávají lépe než čokoládové bonbony. A tak jsem se rozhodla, že nejlepší terapií na moji depresi bude vzít ji na chvíli do Norska. Kde jinde by se jí mohlo líbit víc, než v zemi, kde je tma, zima a málo lidí. A kdo ví, třeba se jí tam zalíbí natolik, že v Norsku nakonec i zůstane.
Moje terapeutka tvrdí, že deprese je jen obraz potlačované emoce a počasí nám reflektuje naše vnitřní procesy. Takže zimy a tmy se bát nemusím. Navíc jedu sice do Norska, ale jedu na jih. V nejkratší den v roce, 21.12., tam stále bude 6 hodin světla a od té doby se to bude už jenom zlepšovat.
Pojďme to ale uvést na pravou míru. Takhle “dobře” to dopadnout nemělo. Původní plán byl jet na sever, někam za polární kruh, ideálně na Lofoty nebo ostrov Senja. Ale osud tomu nepřál a skončila jsem na sjezdovce nad městečkem Ål (jak s oblibou říkám “A s kolečkem L”, protože neznám správnou výslovnost).
Už na začátku září jsem začala rozesílat emaily s životopisem. Hned první odpověď, právě z kempu na ostrově Senja, mě trošku vyvedla z míry. V kempu v tu dobu ještě pracovali mí kamarádi, které jsem tam byla v létě navštívit a kontakt na paní majitelku jsem dostala právě od nich. Paní majitelka mi ale odpověděla, že přijímá jen páry, protože nechce, abych musela bydlet s někým, koho nemám ráda. Fakt, že bych s ním i tak musela vycházet celý den v práci, nejspíš nedohlédla. Každopádně mě nepřijala a já hledala dál.
Další možností bylo napsat na všechny hotely na Lofotech. Pořád jsem se držela představy černo-černé tmy daleko za polárním kruhem, kde se slunce na dlouhé týdny schová za obzor a lidé se scházejí na náměstích a vítají ho s otevřenou náručí, když pak zase vyjde. Na 4 minuty. A tak jsem sedla ke google mapám a napsala do každého hotelu, který se mi zobrazil, jestli nehledají sezónního pracovníka na zimu. Nehledali. Respektive když už mi někdo odpověděl, napsal mi, že v tuhle chvíli už nikoho nehledají a ať napíšu když tak na léto.
Po rozeslání více než 150 životopisů mi začaly docházet síly i motivace. Naposledy jsem si sedla k počítači, otevřela finn.no, takovou norskou obdobu jobs.cz. Odepsala jsem na dalších 20+ nabídek napříč celým Norskem a rozhodla se, že právě posílám poslední životopisy. Když to nevyjde teď, tak je k tomu nejspíš nějaký důvod a budu zase měnit plány. Necelých 12 hodin na to, co jsem tuto větu pronesla nahlas, mi do emailu přišla první a zároveň jediná kladná odpověď.
Čeká mě 5 měsíců v nějakém hotýlku na sjezdovce, kde budu dělat uklízečku. Teda pardon, pokojskou, to prý zní líp. Nejbližší obchod je 3 kilometry daleko a nejbližší město je od nás vzdálené 6 kilometrů. Ale pozor, tam mají i kino!, takže to je skoro velkoměsto. V celém hotelu mají být 3 zaměstnanci a s brigádníky nás tam bude prý AŽ 10. Návštěvníci budou v hotelu vždy od čtvrtka do neděle, a to je všechno. Můj týdenní příděl lidí je kompletní.
Rázem se z mé malé výzvy, odjet v zimě sama do Norska, stala ještě o něco větší výzva, a to tam se svojí samotou vydržet. Rozhodla jsem se, že tentokrát se se svou samotou ale naučím i žít. A být s tím v pohodě.
Převážnou většinu svého života jsem strávila o samotě. Jenže do teď jsem svoji samotu jenom přežívala a doufala, že mě z ní někdo zachrání. Jednak už nechci jen přežívat a jednak jediný, kdo mě může zachránit jsem já sama. Stejně jako vždycky.
A tak jsem se své samotě rozhodla čelit. Jedu do Norska, na místo, kde nic není. A jedu tam sama. Sama se sebou a se svými bubáky. Absolutně nevím, co mě tam čeká, ale zvu vás, abyste to zjistili se mnou.
