Po měsíční dovolené s mamkou, cestování po obou ostrovech, spoustě zážitků a neustálém přesouvání se z místa na místo, jsem se už docela těšila do práce. Těšila jsem se na každodenní stereotyp, na rutinu, na určitý stupeň stability. A přesně tohle jsem si slibovala od sběru třešní kousek od města Alexandra. Hned 3.1. v 7 hodin ráno jsme se třema kamarády z Gisborne a dalšími asi 30 lidmi stáli před packhousem a čekali na instrukce v nové práci. Dostali jsme školení o tom, jak se máme na pracovišti chovat, jak se leze na žebřík a jaké třešně máme sbírat a poslali nás domů, protože pršelo.
Další den jsme už měli nástup v 6:30, dostali jsme žebříky, kyblíky, podložky na vysypané třešně a vyrazili jsme sbírat. Hned o první pauze jsme měli tolik dojmů, které jsme potřebovali sdílet, že jsme se skoro ani nestihli posilnit nějakou svačinou. Naštěstí jsme stále měli třešně všude kolem, takže jsme si mohli něco málo uzobnout i po pauze. Za první dvě a půl hodiny jsme stihli balancovat na žebřících a skoro z nich spadnout, posbírat hromady třešní a zase si je pro nedostačující kvalitu nechat vysypat a písničku “Jó třešně zrály” jsme slyšeli jenom dvakrát. Další hodiny jsme zlepšovali své sběračské dovednosti, zkoušeli jak nejlépe si postavit žebřík a testovali jak moc přísné máme supervizory.
Po prvním dni jsme hodinu jen seděli na trávě a zpracovávali své dojmy. Nakonec jsme se ale zvedli, odjeli do svého free kempu, vykoupali se v jezeře a připravili se na další den. A pak už jsme jen sbírali a sbírali. Každý den vypadal vlastně stejně. Vstát ráno o půl šesté, přesunout se na sad, o půl sedmé začít sbírat, první pauza v 9, další ve 12 a poslední obvykle ve 2. Nasbírat co nejvíc kyblíků, ulomit co nejmíň větví, několikrát se přesunout, ať už minibusem nebo pěšky s žebříkem v ruce a celý den jenom čekat na zvolání “last bucket”, které znamenalo konec utrpení pro daný den.
Otázku “Jak se máš?” vystřídalo zvolání “Tak kolik dneska?” a veškeré konverzace se vždy nakonec stočily k tomu, kdo měl jakou řadu, které třešně se mu sbíraly lépe a koho co bolí. Tuhle kategorii jsem pravidelně vyhrávala. Objevila jsem svoji novou superschopnost sebedestrukce a nebyl jediný den, kdy bych se nebouchla do hlavy o větev, nepostavila si žebřík na nohu, nezakopla o králičí noru nebo si aspoň nezadřela třísku.
V tomto režimu jsme pokračovali den za dnem a prvního dne volna jsme se dočkali po deseti dnech práce. Podle předpovědi počasí mělo být krásně, takže jsme se rozhodli, že nebudeme jenom sedět “doma” v kempu a radši vyrazíme do Queenstownu na kola a kajaky, které kluci mají. Večer po práci jsme sedli do auta, jeli hodinu a půl do Queenstownu a ještě si stihli zahrát discgolf a zajít na horkou čokoládu.
Další den volna jsme měli zase až za 12 dní práce. Tentokrát jsme den volna dostali protože pršelo. Jenže pršelo úplně všude, takže jsme nemohli dešti ani nikam ujet. Ze mě se proto stal totální kavárenský povaleč. Ráno s klukama jsem jela do jedné kavárny na snídani, ze které jsem jela rovnou do jiné kavárny za kamarády, co pracovali v Rouxburg. A kdyby všechny kavárny na Zélandu nezavíraly ve dvě, nejspíš bych jela ještě do další. Nakonec mi to ale přece jen nedalo a po celém dni flákání se jsem šla večer běhat. A měla jsem to rovnou i se sprchou, protože pršet nepřestalo.
Poslední dny jsme přežili už jenom díky setrvačnosti. Přece jenom vstávání v 5:30 bylo den ode dne náročnější a to především kvůli ubývajícímu rannímu svitu. Poslední den už byla ráno taková tma, že jsme první půlhodiny vůbec nevěděli, co sbíráme, a jenom jsme doufali, že to jsou třešně. Zároveň i třešní ubývalo a práce nás přestávala bavit. Často jsme jenom šli od stromu ke stromu s žebříkem v ruce, tam jsme utrhli tři třešně a šli dál. V neposlední řadě nám už dost docházely síly. Během prvních týdnů jsme po odpoledních byli schopní jít na kajak, kolo, proběhnout se, já jsem dokonce jednou byla veslovat. Bydleli jsme totiž v kempu hned vedle veslařské loděnice, tak jsem se šla zeptat, jestli by mi nepůjčili loď. Ujela jsem tehdy ani ne 8 kilometrů, ale zničilo mě to tak, že jsem zbytek večera dokázala jen sedět a mžourat zavírajícíma se očima. Navíc jsem si již už nezvyklým pohybem zablokovala krk, takže jsem se vyřadila z provozu i na následujících pár dní.
Poslední třešeň jsme utrhli ve středu po 26 dnech z toho 24 sběru a 2 dnech volna. Večer jsme se ještě zastavili u Vanuatců na kawu. Wanuatci byli naši kolegové, neuvěřitelně rychlí sběrači a skvělí lidi se srdcem na správném místě. Přivítali nás u sebe na ubytování, pohostili nás, zahráli si s námi kulečník a šipky a krásný večer zakončili písněmi jejich hudební skupiny u ohně. Pak už jsme se rozutekli každý jinam. Většina z nás zase o kus cesty dál.
