I když se mi v sobotu nepodařilo dostat přes řeku pod Brewster trekem, v neděli ráno jsem se tam s lehkou nadějí na mysli vrátila. V sobotu rozhodně nebylo bezpečné překračovat řeku, která se hrnula údolím jako malá povodeň. V neděli ale voda trochu opadla a já se vydala na svůj vysněný trek. Musím říct, že nohám se do kopce už moc nechtělo. Po tom, co jsem za předchozí dva týdny nastoupala asi 8000 výškových metrů, jsem se chvílemi sama sebe ptala, jestli mi to za to vůbec stojí se už zase škrábat někam do kopce. Výhledy mě ale opět přesvědčily o tom, že stojí. A to jsem málem nedošla k tomu hlavnímu.
Když jsem dorazila k Brewster Hutu, věděla jsem, že mám jít dál, ale nevěděla jsem kam a odbočila jsem doleva místo toho, abych pokračovala dál rovně. Na mapě totiž trasa skončila a dál se šlo jen po kamenných mužících. Já si sedla na kámen a smířila se s výhledem na ledovec. Naštěstí mi to ale začalo vrtat hlavou. Došlo mi, jak to má vypadat podle fotek od kamarádů a vyrazila jsem kolmo vzhůru přes kameny, trávu a potůčky v naději, že se tam přece jenom nějak dostanu. Nějakým zázrakem se to opravdu podařilo a přede mnou se rozprostřela neuvěřitelná nádhera. Nedokážu to slovy ani popsat.
Jak se mi tu na Zélandu stává až příliš často, jediný člověk, kterého jsem u ledovce potkala, byl Čech. Tentokrát si na nás vesmír ale vymyslel ještě větší šílenost. Po pár větách jsme zjistili, že budeme v lednu pracovat ve stejném městě a další věta odhalila, že dokonce ve stejně firmě. Jaká je pravděpodobnost, že se tohle stane? Malá. A jaká je pravděpodobnost, že až společně dojdeme zpátky na parkoviště, potkáme tam pana Pohlreicha? Mizivá. Ale tohle všechno se stalo.
Pak už jsme Jižní Ostrov braly celkem z rychlíku. S časovou ztrátou, kterou jsme nabraly při výměně předního skla, nám nic jiného nezbývalo. Taky byl můj itinerář vážně hodně ambiciózní, takže jsme následující dny trávily převážně na cestě. Nebo to aspoň bylo v plánu, ale ani jedna z nás moc dlouho sedět nevydrží a pořád jsme někde zastavovaly.
Hned druhý den po mém výstupu na Brewster jsme potřebovaly dojet docela daleko, ale po deseti minutách jízdy mamka hlásí “Hele, kafe. Ty vypadáš, že jedno potřebuješ, tak zastav.” Chápu, že ji mohlo mírně znervózňovat, že její řidič, který se tvářil, že ujede dalších 300 kilometrů, nemá v zásadě žádné oči. Ale já jsem to měla pod kontrolou. Aspoň na těch 10 minut. Po kávě a sušence velké jako moje hlava jsem si byla za volantem přece jenom o něco jistější.
A tak to se mnou vypadalo následující tři dny. Hodně řízení, vymýšlení a zařizování mi bralo všechnu přebytečnou energii. Dokonce jsem ani nevymýšlela žádné výlety na pořádné kopce. Začala jsem místo toho chodit na krátké procházky s mamkou a tvářila se u toho jako nejvíc otrávený puberťák. Pravda je ale taková, že jsem byla strašně unavená a byla jsem trochu ráda, že chvíli neběžím na nějaký kopec.
Zní to, jako bych si toho nevážila. Vážím, a hodně, ale občas je to cestování fakt náročné, únavné a může ho být až moc. Až tak moc, že hlava ani tělo už nechtějí a nemohou přijímat víc zážitků, informací a vjemů. Proto mám celé West Coast tak trochu v mlze. Nejenže tam mlha opravdu byla, ale taky jsem nedokázala vstřebat všechno, co jsme zažily. Naprostého stropu jsem dosáhla u Pancake Rocks, útesů, které vypadají jako věže z lívanců. Moře a vítr na skály působili společnými silami tak dlouho, až vytvořili tyto neobvyklé tvary. Já jsem ale tohle milosti nedokázala ocenit. Nasadila jsem si tenisky, vyběhla úplně opačným směrem a jediné, co mě zajímalo bylo vyhnout se blátu a na kopci najít své plíce. Přesně to jsem v tu chvíli potřebovala, nemít žádné velké vjemy. Nakonec z tohoto běhu mám jeden z nejlepších zážitků z celého West Coast. A to jsme viděly ledovce, krásná jezera, procházely se deštným pralesem nebo se přetahovaly s Wekou o deku.
Z Pancake Rocks jsme druhý den jely asi 5 hodin do Nelsonu k automechanikovi. Chtěla jsem mít jistotu, že má Svěřena (autokorekce slova Serena) je v pořádku. Nakonec jsme kromě výměny filtrů dostaly ještě tip na výlet a pozvání na večeři.
Poslední den na Jižním Ostrově jsem chtěla trávit v národním parku Abel Tasman. Nakonec jsme se ale rozhodly, že budeme šetřit silami jak nás tak, auta a zůstaneme v Nelsonu. Šly jsme na snídani, navštívily další OpShop a hlavně se osprchovaly v teplé sprše hned vedle parkoviště. Odpoledne jsme ještě vyrazily na procházku s neuvěřitelným výhledem a já do sebe nalila druhé kafe toho dne (což byla obrovská chyba). Pak už jsme jenom přejely do Pictonu, odkud nám ráno jel trajekt a já ještě o půl jedenácté tancovala v kuchyni, protože jsem měla v žilách kofeinu na rozdávání.
