Bez dvou dnů se po roce vidím s mamkou. Přijela za mnou na návštěvu a teď spolu budeme 27 dní cestovat. Přivítání slovy “ty vypadáš jako škvarek” jsem úplně nečekala, ale co, u nás doma jsme nikdy nebyli na sladký řečičky. Taky jsem jako uvítací dárek dostala malý papírový gril a ruličku toaletního papíru. Nevím, jak si to mám vysvětlovat, ale věřím, že obojí využijeme.
Vyrazily jsme na dovolenou ve vysokém tempu. Já rozjetá z víkendu a mamka tvrdila, že rozhodně žádný jet lag nemá. Celou cestu spala a teď je naprosto v pohodě a připravená normálně fungovat. A tak jsme jely rovnou do International Antartic Centre obdivovat tučňáky a psy husky.
Naštěstí jsem neuposlechla mamčino naléhání, že rozhodně zvládne první noc spát rovnou v autě a přece jenom jsem nám pořídila ubytování. Po večeři se ale stále tvářila, že je při smyslech a že ji můžu začít seznamovat s autem. Prošly jsme kuchyň, úložné prostory, postel, naučila jsem ji, jak ovládat sedadla i ledničku a s dobrým pocitem jsme šly spát.
Trochu mě překvapilo, když se ráno začala ptát, kde co najde, ale přešla jsem to a vyrazily jsme prozkoumávat Christchurch. Projely jsme se historickou tramvají, prošly botanickou zahradu, najedly se v Riverside Marketu a zašly na výstavu do Christchurch Gallery. Večer už jsme měly města dost a rozhodly se odjet do městečka Akaroa na poloostrově Banks.
Mamčinu první noc v autě jsem si představovala trochu jinak. Jediné parkoviště na spaní v celé Akaroře bylo plné k prasknutí a my musely hledat jinde. Nakonec jsme se vmezeřily na kousek trávy u cesty naproti benzínce. Celou noc nám do okýnka svítilo světlo a já tři hodiny nemohla usnout, protože jsem byla nervózní z toho, že stojíme přímo u silnice. Druhý den se mě mamka začala znovu ptát kde co najde, kam si má dát věci a jak se zapíná vařič. Trochu mě to znepokojilo, protože všechny tyto informace už dostala. Pokusila jsem se smířit s tím, že teď budu informace opakovat častěji a vyrazily jsme prozkoumat město. Zastavily jsme na kávu a vyhlášený croissant v A La Baguette, podívaly se na maják a prošly si obchůdkům na hlavní ulici, jenže mě už zase začínaly svědit nohy a potřebovala jsem na kopec.
Vymyslela jsem krásnou procházku, mamka 6 kilometrů, já dvojnásob a potkáme se zpět u auta. Procházka i výhledy z ní byly opravdu krásné, ale malá vada na kráse celého výletu byla cesta k němu autem. Vedla totiž přes úsek nově dělané silnice. Tak nově, že asfalt na ní ještě nebyl úplně ztuhlý a všechny kamínky na něm se nám nalepily na kola a všechno kolem. Kola pak začala vydávat divné skřípavé zvuky a my jely rovnou do servisu. Naštěstí má moje auto stejnou schopnost samoléčení jako každý člověk, kterého v čekárně u doktora přestane trápit to, s čím k němu přišel. Na parkovišti u servisu auto znělo zase jako dřív a my vyrazily zpět na cestu.
Ujely jsme asi 100 kilometrů, já nepředjela jeden kamion a kamínek, tentokrát z jeho kola, nám rozbil přední sklo. Teď jsme se servisu už vyhnout nemohly.
Když jsem se v pátek ráno dovolala do servisu, řekli mi, že musí objednat celé nové sklo a ať přijedu až v pondělí. To nám docela změnilo plány a snížilo ostré tempo. Nemohly jsme odjet příliš daleko, abychom se zase nevracely přes půl ostrova. Vymyslela jsem tedy záložní plán, pojedeme se kouknout na tučňáky a klokany.
Na tučňáky jsme měly obrovské štěstí. Po setmění jsme nečekaly víc než 10 minut a tučňáci se začali předvádět. Dva hráli na hoňku, dva se promenádovali po chodníku jako na přehlídkovém mole, dva si čechrali peří a poslední hlídal dva malé tučňáčky. Všichni se chovali tak ukázkově, že si mamka začala myslet, že jim město Timaru vymyslelo scénář, kterého se oni každý večer musí držet, aby uspokojili všechny turisty a pak je tajně platí rybama.
Na klokany nakonec nedošlo. V sobotu ráno jsem se záhadným řízením osudu podívala na předpověď počasí na Mount Cooku a zjistila, že to je poslední den z následujících deseti, kdy tam nebude pršet. Klokany, kteří byli opačným směrem, jsme nechaly klokanama a během pár minut jsme už seděly v autě a mířily pod Mount Cook.
Rozhodnutí to bylo skvělé, počasí nám vyšlo krásně. Mamka vyrazila údolím Hooker Valley a já přes kopec k Mueller Hut a pak ještě přes pár závějí, kamenů a skal až na vrchol Mount Ollivier. Výhledy byly neskutečné a až na silný vítr bylo počasí skvělé. Po rychlé večeři jsem ještě potřebovala jet na západ slunce u Tasman Lake. Západ jsme sice nestihly, ale díky pozdní hodině jsme u jezera byly samy a já se v něm stihla ještě vykoupat.
Nedělní předpověď se naplnila beze zbytku, od rána lilo jako z konve a my si mohly jen děkovat, že jsme nakonec spaly v hostelu. Po pomalém ránu jsme se jen přesunuly do Hillary Centre, kde jsme strávily několik hodin koukáním na filmy o Edmundu Hillarym, prvním muži, který vylezl na Mount Everest.
Cestou zpět pro nové přední sklo jsme se už zastavily jen u jezer Pukaki a Tekapo. A i když tam pršet přestalo, foukalo tam tak, že jsme málem uletěly i s autem někam pryč. Nestrávily jsme tam proto příliš mnoho času. Hlavní cíl byl totiž jinde. Vrátit se do Ashburtonu pro nové přední sklo.
