Po rozloučení se s vinicí a hlavně kamarády na ní, jsem měla tři dny jenom pro sebe. Takový můj malý prodloužený víkend. Jak je u mě zvykem, rozhodla jsem se tento čas využít na maximum, takže jsem vstávala brzo, chodila spát pozdě a denně vyrazila na dva až tři hiky.
Původně jsem v sobotu ráno chtěla být už někde úplně jinde, ale nakonec jsem ještě jednou přespala ve svém oblíbeném kempu, užila si východ slunce a nakonec šla na procházku přímo nad kempem. I když to byla jen procházka po okolí, po několika probdělých nocích s kamarády mě i pouhých 10 kilometrů poměrně vysílilo. A vzhledem k tomu, že jsem mistr v usínání v jedoucím autě, trvala mi cesta do kempu na další noc skoro celý zbytek dne. Kdykoli se mi začalo chtít spát, musela jsem zastavit, prodýchat se, projít se a zase vyrazit. Jenže za pár minut mi znovu padaly oči a musela jsem tím pádem zase zastavovat. Naštěstí mě zastávka na nejkrásnějším místě na světě (nebo jsem si aspoň v tu chvíli ještě myslela, že to je nejkrásnější místo na světě) u jezera Pukaki, postavila na nohy a nakonec se mi podařilo ujet asi 350 kilometrů do kempu, který byl kousek od mé další destinace.
V neděli ráno jsem vyrazila směr Arthur’s Pass, ale nevydržela jsem to a udělala jsem po cestě ještě pár zastávek. První byla zcela neplánovaně. Přejížděla nad řekou Rakaia a usoudila, že se kolem ní potřebuju projít a vyfotit si ji z vrchu. Tak jsem šla, vyfotila si ji z vrchu a obdivovali její krásu. Další zastávka už v plánu byla, i když Arthur’s Pass byl pořád ještě za kopcem. Vydala jsem se na Peak Hill, kopec s výhledem, který se posunul v mém žebříčku nejkrásnějších míst na světě na první místo. Ten výhled měl všechno. Měl řeku, měl jezero, měl zasněžené vrcholky hor a v dálce ovce na pastvě. Kdybych nespěchala na další kopec, sedím tam ještě teď.
Další kopec byl zase o kousek blíž k Arthur’s Passu a oproti předešlému kopci to už byla jen taková procházka. I tak jsem ale za jeden den dohromady nastoupala přes 1200 metrů. Na noc jsem si přejela ke krásnému jezeru Pearson, ve kterém jsem se rovnou vykoupala, navečeřela jsem u něj a ještě stihla obdivovat západ slunce.
Jestli jsem si ale myslela, že jsem si neděli udělala náročnou, nebylo to nic oproti pondělí. Tehdy jsem pochopila, proč má víkend jen dva dny, ten třetí mě totiž naprosto zničil.
Probíhal asi takto:
- 5:30 Vstávám, abych se mohla kochat východem slunce nad jezerem.
- 7:00 Vyrážím. Konečně se přesouvám přímo do Arthur’s Passu.
- 7:30 Už zase zastavuju. Hned na začátku národního parku Arthur’s Pass jsem přijela k výhledu, který nemůžu nechat bez povšimnutí. Lezu do vody a fotím si lupiny mezi řekou a kopci.
- 8:00 První procházka dne. 150 metrů stoupání k výhledu na vodopád. Z vodopádu nemám vůbec nic, protože se údolím táhne mrak neprůhledné husté mlhy.
- 9:15 Stojím pod Avalanche Peak. Mlha se roztrhala a mě čeká stoupání přes 1000 metrů na 3,5 kilometrech. Podle průvodce by měl tento trek trvat 6-8 hodin.
- 9:20 Upozornění, že je trek náročný, exponovaný a nebezpečný, i doporučení dát někomu vědět, že se sem vydávám se rozhoduju ignorovat. Výstražnou ceduli s pokynem si vzít cepín a mačky odcházím velkým obloukem a dělám, že ji nevidím.
- 10:00 Je přede mnou téměř kolmá stěna kamenů poskládaných na sobě a já upřímně pochybuju o tom, zda se dostanu až nahoru.
- 11:00 Jsem na vrcholu. Sníh byl na jednom jediném místě, které se dalo snadno obejít, mačky ani cepín jsem tudíž nepotřebovala. Obědvám a svůj obrovský hlad omlouvám brzkým vstáváním.
- 12:00 Sestup je náročný, padám na zadek, přímo pod nohy nějakému pánovi, který se se mnou díky domu dává do hovoru. Po pěti minutách ho jeho dcera odvádí dál, nechce aby mě zdržoval.
- 12:45 Přicházím zpět do vesnice. Trek jsem stihla za 3 hodiny 15 minut, zbytek času jsem seděla na vrcholu a koukala na okolní hory.
- 13:00 Papoušek Kea se mi snaží sníst brownies a vypít kávu.
- 13:15 Jdu se ještě rychle podívat k Punchbowl vodopádu, protože jsem na něj celou dobu koukala z protějšího kopce a mám tušení, že tam bude krásně.
- 13:40 Koupu se přímo pod Punchbowl vodopádem a opět přehodnocuju svoji tabulku nejkrásnějších míst na světě.
- 14:15 Jsem u auta a čeká mě 45 minut jízdy autem pod další kopec. Držím si palce, abych cestou neusnula.
- 15:00 Přijíždím k úpatí kopce. Svačím, přezouvám se, psychicky se připravuju na další utrpení.
- 15:15 Vyrážím vzhůru. Čeká mě 6 kilometrů s převýšením 1100 metrů. A to jenom po cestě tam.
- 17:00 Vidím před sebou jak daleká cesta k vrcholu mě ještě čeká a zcela vážně přemýšlím, že to otočím a půjdu zpět.
- 17:30 Neotočila jsem se, jsem na vrcholu. Cestou už jsem začínala pochybovat o tom, že to byl dobrý nápad. Cesta je tak strmá, že vůbec nevím jak se dostanu zpět a po předchozích kopcích mě už nohy moc neposlouchají. Ale výhledy za to opět stojí.
- 19:00 Jsem dole. Většinu cesty dolů jsem zvládla jen díky zvláštní formě řízeného pádu, něco mezi během, skluzem a opravdovým pádem na zadek. Ušla jsem 12 kilometrů a nastoupala 1300 metrů.
- 19:05 Vyrážím do dnešní cílové destinace, Christchurch. Svačím skoro celou cestu, protože mám neuvěřitelný hlad.
- 20:30 Přijíždím do Christchurch, sprchuju se na pláži a rychle večeřím.
- 21:00 Zkouším chytit západ slunce, ale nejspíš mi dnes nemůže vyjít úplně všechno. Na západ jsem přišla o minutu později než bylo potřeba.
- 23:30 Nemůžu usnout, měla jsem dnes příliš mnoho zážitků a hlavně pohybu. Jsem totiž perpetuum mobile, které se dobíjí svým vlastním pohybem.
- 0:00 Usínám a musím spát rychle, zítra mě čeká další východ slunce.
Na závěr bych chtěla říct, že bych nikomu nedoporučovala stejné tempo ani nasazení, se kterým jsem přeběhla všechny kopce. Zároveň ale vím, že znovu bych to udělala úplně stejně, možná bych ještě někde přidala. Takže radši mlčím a jsem na sebe neuvěřitelně pyšná. Za jeden den jsem ušla 22 kilometrů, nastoupala přes 2500 metrů, dvakrát se koupala v ledové vodě a zažila den, na který budu ještě dlouho vzpomínat.
