První týden zpět v práci po týdnu volna nebyl vůbec lehký. Pondělní vstávání vážně bolelo. Jediné, co mi ho aspoň trošku zpříjemnilo, byl východ slunce v mém oblíbeném kempu. Zjistila jsem, že nepotřebuju vlastně žádné zázemí, když mám po ránu nejkrásnější výhledy na světě. A taky jsem zjistila, že tenhle kemp je pro mě už něco jako domov. Na konci každého víkendu se těším, až se sem vrátím, projdu si svá oblíbená zákoutí a pak už jen koukám na hory a mám se skvěle.
Zpět na vinici to už tak snadné nebylo. I když tuhle práci mám vážně ráda, první dny mi daly hodně zabrat. Každý den po práci jsem jen dvě hodiny seděla v autě, jedla sušenky a nebyla schopná pohybu. Přece jenom v práci uděláme asi 500 dřepů denně. Ke každému stromečku, kterému redukujeme množství větviček, si musíme dřepnout. Pak asi dvě minuty držíme ve dřepu, uděláme půlkrok k dalšímu stromečku a zase dřep.
Nový týden na naši vinici přinesl i nové posily do týmu. Poprvé za skoro celý rok na Novém Zélandu se mi poštěstilo pracovat v mezinárodním kolektivu, čímž nemyslím se Slováky. Náš tým se skládal ze dvou Francouzů, Japonky, Poláka, jednoho Kiwáka (Novozélanďan), dvou Čechů (já jsem byla jedním z nich) a Američanky, Britky a další Kiwačky jako supervizorek. Tato kulturní směsice nám přinesla spoustu zábavných momentů. Například když jsme se snažili napočítat do 4, každý v jiném jazyce, dokázali jsme poskládat opravdu 10 různých jazyků včetně maorštiny, finštiny a španělštiny.
Jediným světlým bodem toho týdne bylo díkůvzdání, na které nás pozvala naše americká supervizorka Katherine. Už asi šest let žije na Zélandu, našla si tu přítele a společně mají úžasného huskyho Diesela. Do teď bydleli v malinkém tiny house, ve kterém nemohli pohostit více než dva lidi zároveň. Teď ale zdědili obrovský dům a Katherine si chtěla vynahradit všechna díkůvzdání, o která přišla za tu dobu, co bydlí na Zélandu. A tak pozvala i nás.
Jediný úkol byl přinést s sebou nějaké jídlo a přijít včas. Ve snaze přivézt jídlo co nejčerstvější jsem málem přišla pozdě, ale nakonec všechno dobře dopadlo a užili jsme si krásný večer ve výborné společnosti a se spoustou jídla. V neděli ráno jsme se ještě společně koukali na rugby a pak už jsme se každý po svém jeli připravovat na následující týden. Můj poslední týden na vinici.
Tenhle týden byl hodně speciální. S novými kolegy, kteří přijeli předchozí pondělí, jsme se konečně začali trochu víc poznávat a trávit spolu více času. Díky tomu jsme měli možnost zažít spoustu nových dobrodružství. A můj poslední týden na vinici se tím stal naprosto nezapomenutelným. Každý den po práci jsme někam společně vyrazili. Jednou to bylo na zmrzlinu, podruhé jsme se večer nacpali všichni do jednoho auta a povídali si dlouho do noci, potřetí jsme šli grilovat k jezeru. U jezera jsme se zdrželi tak dlouho, že jsme do kempu dorazili až po půlnoci. Dobře jsme se najedli, někteří si dali pivo, jiní víno, já čtvereček čokolády, pak někdo přinesl reprák, začali jsme tancovat a užívat si teplého skoro letního večera. Jen druhý den ráno byl náročný. Hodně. Měla jsem kocovinu za úplně všechny, co se předešlý večer něčeho napili a to jsem neměla ani kapku alkoholu. Holt čokoláda po desáté večerní je pro mě už moc těžký kalibr.
Největší bláznivost ale byl úplně poslední večer. Po práci jsme se všemi zašli na zmrzlinu, objali se, vyfotili, rozloučili… a za půl hodiny se potkali na parkovišti před prádelnou. Původně to vypadalo jako obyčejný večer, jen jsme šli všichni prát. Ale při čekání na prádlo jsme si rovnou uvařili večeři, k večeři si otevřeli víno, k vínu zapálili svíčku a nakonec z toho byl jeden z nejromantičtějších večerů, které jsme všichni za posledních několik měsíců zažili. Přitom jsme seděli na obrubníku jako největší bezdomovci široko daleko. Ale bylo nám to úplně jedno, tohle byl náš večer. Opět jsme si pustili hudbu, ale tentokrát jsme začali vzpomínat na kroky z tanečních a nakonec protančili celý večer. Hřebem celého večera byla zvedačka z Hříšného tance, jen jsme na ni museli být čtyři.
Pak už přišlo na řadu opravdové loučení. Jako vždycky jsme se domluvili kdy a kde se znovu potkáme, utřeli jsme slzy a jeli každý jinam. Tentokrát máme domluvený sraz na rok 2027 u Mannel na zahradě, detaily ještě musíme probrat, ale už teď vím, že to bude skvělá party.
